A tak jsme našli InterRail, vlakovou jízdenku platící ve 33 evropských zemích. Výjimkou je Albánie, Bělorusko, Kosovo, Moldavsko, Rusko a Ukrajina. Jízdenky jsou buď globální, nebo pro konkrétní zemi. Jednostátové se vám ale vůbec nevyplatí, i na západě je lepší si kupovat jednotlivé jízdenky u tamějšího dopravce.
Global pass je platný od 4 dní v rámci jednoho měsíce (185 eur pro mládež do 27 let, 246 eur pro starší) po 3 měsíce v kuse (677 eur pro mládež do 27 let, 902 eur pro dospělé). My se rozhodli využít 22denní jízdenku za tehdejší cenu 309 eur, dnes už stojí 389 eur.
Způsob cesty byl vybrán, délka pobytu taky, zbývalo jen zvolit, kam vlastně pojedeme. Sever jsme zavrhli kvůli zimě a vysokým cenám, na západě jsme ve většině státech byli a východ nás lákal víc – připadal nám exotičtější a zároveň přátelštější a bezpečnější.
Rozpočet a plán trasy
Stanovení rozpočtu bylo snadné. Vzhledem k tomu, že samotná jízdenka stála zhruba 8 000 Kč, na zbytek moc nezbylo. Nechtěli jsme utrácet za ubytování, vzali jsme si stan a kromě táboření měli v plánu přespávat ve vlacích. Platili jsme tedy jen za jídlo a občasný vstup do památek, ale pro studenty všude stály pár korun. Stanovený rozpočet deset eur na den se nám podařil dodržet. Celé třítýdenní putování nás tak vyšlo na necelých 15 000 Kč.
Spaní ve vlacích většinou šlo dobře, často jsme se prostě zavřeli do kupé, natáhli se každý na jedny sedadla a vyspali se krásně. Vlaky jely pomalu, takže i krátké vzdálenosti v rámci jednoho státu trvaly několik hodin. Další přespávání bylo možné na nádražích, čekárny byly otevřené i v noci a nebyli jsme jediní, kdo tam nocoval.
Před odjezdem jsme si stanovili přibližnou trasu, respektive místa, kterými jsme chtěli projet. Měli jsme kratší a delší variantu. Na kratší byla místa, kam určitě chceme, na delší bonusy, kam se podíváme, když nám to časově vyjde. Nakonec jsme zvládli delší trasu i s několikadenní rezervou a přidali další destinace. U každého místa jsem si napsala, co je tam zhruba k vidění, ale nezjišťovala jsem to nijak přesně, ani jsme s sebou neměli žádné mapy.
Zastávala jsem totiž Cimrmanův názor na přehnané množství předem zjištěných informací: „Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní návštěva těchto míst? Vím, že zde v Londýně mě nemá překvapit hustá mlha. Také mě nepřekvapí. Vím z knih, jak vyhlíží domek mého předchůdce Shakespeara, a on tak opravdu vyhlíží. Chce se mi zvolat: ´Proč vlastně cestuji, což není již pro ně na světě překvapení?‘“
Sice to v našem případě znamenalo občasná bloudění, ale zato více zábavy a objevování míst, která v průvodcích nejsou. Měli jsme i předem zjištěné vlakové spoje, protože mezi některými městy (hlavně přes hranice) jel vlak třeba jen jeden ráno a jeden večer.
Naše cesta začala v Brně, odkud jsme vyrazili přes Slovensko na skok do ukrajinského Užhorodu, pokračovali přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka. Z Turecka jsme přejeli do Řecka až na Peloponés a pak nahoru západním Balkánem – Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Maďarsko a z Budapešti zpět do Brna.
Zápisky z cesty východní Evropou
Celou cestu jsme si s přítelem psali deníček. Z něj vytahuji všechny praktické a nadčasové informace nebo zábavné historky. S časovým odstupem 12 let a kritickým pohledem jsou některé zápisky značně zastaralé nebo už mi zdaleka nejpřijdou tak vtipné 🙂
Den první 27. srpna – Z Čech až na konec Slovenska
Vstávání brzo ráno je houby, ale v prvním vlaku odjíždějícím v 5:23 jsem spánkový deficit dohnala. Prý jsme jeli přímo pod Tatrami, ale někdo mě zapomněl vzbudit, tak si pamatuji až Poprad a pak Košice.
První dojem z Košic byl dost děsivý. Přivítala nás rozbořená továrna se skládkou a v pozadí sídliště, vedle kterého se pražské Jižní Město může jít zahrabat. Naštěstí v centru už je architektura o dost lepší, i když nádraží vypadá, že ho v tomtéž stavu mohla navštívit už spřátelená vojska Varšavské smlouvy v roce 1968.
Večer jsme se vydali za město k řece, kde se ten odvážnější z nás vykoupal, ta zimomřivější si aspoň smočila nohy. Pod převislým keřem jsme postavili stan a přenocovali do rána. Jak se říká, že Slováci rozumí česky lépe než Češi slovensky, tak tady to neplatilo. Když jsme se pár lidí ptali, kudy se dostaneme k řece, většinou se vůbec nechytali, a pokud ano, stejně nám neuměli poradit.
Den druhý 28. srpna – Vzhůru na Ukrajinu
Vyspala jsem se překvapivě dobře, i když jsem jen za tu chvilku, co jsme stavěli stan, stihla schytat snad deset komářích štípanců. Ráno jsme sbalili stan a tradá na parádní výlet do míst, kde je dvacet let české přítomnosti připomínáno sochou tatíčka Masaryka a kde je národním hrdinou Taras Ševčenko aneb vítejte v Užhorodu, hlavním městě Zakarpatské Ukrajiny. Prý tu vzpomínají na dobu první republiky s úctou a jsou vděční za to, co pro ně Češi tenkrát udělali.
Největší šok? Po příjezdu na autobusové nádraží jsem musela na záchod, ještě jsem neměla vyměněné hřivny. Zkusila jsem hajzlbábě dát eura a doufala jsem, že je vezme a pustí mě dál. Na jedno euro mi vrátila devět hřiven. Neměla jsem tušení, jaký je aktuální kurz ani co si za ně můžu koupit. Bude to stačit aspoň na rohlík?
U nejbližší trafiky mi spadla brada, když jsem viděla, že krabička cigaret stojí průměrně kolem sedmi až osmi hřiven. Ukrajina je rájem pro všechny kuřáky. Jinak ale záchody stály za to: špinavá díra v zemi a dveře, které měly na výšku sotva metr a začínaly dobrých dvacet čísel nad zemí, takže diskrétně zakrývaly část těla zhruba od pasu po krk.
Za čtyřicet hřiven je možné se ve městě skvěle najíst, dali jsme si vydatný boršč a segedínský guláš v restauraci, kam nás z ulice nalákala milá paní, se kterou jsme si dokonce dokázali i popovídat. Jinak město samotné je takové poloukrajinské, je poznat, že ke slovenským hranicím je to autem jen deset minut.
Lidé mi celkově přišli docela přátelští. Angličtinu tu ani nezkoušejte, s ní neuspějete, ale bez problémů se domluvíte česky, stačí k tomu přidat ruské „spasiba“ a „da svidaňa“, abyste dali najevo slušné vychování, a zbytek zvládnete rukama.
Překračování hranic zpátky bylo vtipné, ještě jsem nezažila takovou buzeraci jako od slovenských celníků. Pěkně nám prohrabali zavazadla a přítele nepříjemná policistka seřvala za to, že přes hranice převáží salám. Nic nepomáhaly námitky, že salám je slovenský, byl koupený den předtím v Košicích a cestou tam nikomu nevadil.
Den třetí 29. srpna – Přes Maďarsko do Drákulova kraje
V půl sedmé ráno jsmě překročili maďarské hranice, v půl osmé nám ujel vlak z Miskolce. Maďarští sice téměř nemluví anglicky, ale přetrhnou se, aby cestujícím pomohli. Vyhledali nám nejlepší spoje, vysvětlili kudy kam, dokonce nám pak ještě ukazovali nástupiště, ze kterého jel další vlak.
V Szolnoku jsme nasedli na přeplněný mezinárodní vlak, kde vedle nás naštěstí seděl Švýcar Dominic a Maďarka Nicol, se kterými jsme si fajn popovídali. Většina cestujících vystoupila ještě v Maďarsku, rumunské hranice už překračovaly jen čtyři poloprázdné vagony. Nás čekala ještě šestihodinová cesta do Sibiu, evropského hlavního města kultury 2007. Průměrná rychlost vlaku se držela na úctyhodných 30 km za hodinu, krajina byla nádherná, ale téměř liduprázdná a značně zaostalá.
Ve vlaku se s námi dal do řeči jeden Rumun, který se ptal, kam jedeme. Na moji odpověď, že primárně do Bukurešti a když to vyjde, tak k moři do Constanty, se zatvářil dost znechuceně. Prý celý jih Rumunska za nic nestojí a je to tam samý mafián. Zato nám ale poradil, co stojí za návštěvu cestou.
Večer jsme v Sibiu šli jen asi dvě stě metrů od nádraží a ve vysoké trávě rozložili stan jako celku proti vlhku odspodu. Bohužel nás otravovali toulaví psi a párkrát mi něco přeběhlo přes nohu, tak jsme nakonec museli stan klasicky postavit.
Den čtvrtý 30. srpna – Rumunskem tam a zase zpátky
Sibiu je poměrně pěkné město s překvapivě velkým množstvím turistů. Po dopolední prohlídce jsme vyrazili směr Sighisoara, rodiště hraběte Vlada Napichovače (Drákuly).
Město, tedy jeho stará část, je opět velice pěkné, ale je tu víc turistů než domácích. Taky všudypřítomní psi vám po chvíli lezou se svým otravováním na nervy.
Večer jsme se vrátili na nádraží a čekali na vlak do Brašova. Bohužel cedule byly pouze v rumunštině a já jsem si ze Sibiu špatně pamatovala výrazy pro příjezdy a odjezdy (sosiri a plecari), takže jsme nasedli na vlak, který z Brašova přijel a mířil na opačnou stranu. Náš omyl nám vysvětlil až průvodčí, když jsme se ptali, kdy dorazíme do Brašova. Tímhle vlakem prý nikdy.
Vystoupili jsme ve městě Medias a rozhodli se, že z časových důvodů vynecháme Brašov a pojedeme rovnou do Bukurešti. Svezli jsme se zpět do Sighisoary a tam počkali do půl druhé ráno, než nám jel další vlak.
Rozložila jsem si spacák v rohu nádraží, batohy poskládala pod sebe a za sebe, aby na ně někdo neměl zálusk, a aspoň na chvíli si zdřímla.
Den pátý 31. srpna – Bukurešť, nejošklivější hlavní město Evropy
Cesta do Bukurešti trvala deset hodin místo avizovaných šesti, v kupé nás bylo pět, venku pršelo, vevnitř bylo jak tropickém pralese, úžasný zážitek včetně tříhodinového čekání kdesi v horách. Ale hlavně, že jsme nakonec dojeli. Na nádraží mě vyhodili z McDonaldu za mytí hlavy v umyvadle. Sorry, ale i Rumuni by mohli vědět, jak bude člověk vypadat po deseti hodinách v přecpaném a přetopeném vlaku, a měli by dát na nádraží sprchy.
Bukurešť je velká, šedivá a přecpaná auty, která zásadně nezastavují chodcům na přechodu, spíš naopak ještě zrychlí. Kromě jednoho německého zájezdu jsme nepotkali žádné turisty a není divu, protože Bukurešť opravdu nemá co nabídnout. V osm večer jsme byli opět na nádraží a těšila jsem se, až tuhle zemi opustíme.
Ve vlaku do Ruse, naproti nám sedí kluk v tričku s nápisem Fuck Google, ask me! Já bych se i zeptala, jen kdyby mluvil i jiným jazykem než rumunsky.
Den šestý 1. září – Konečně moře aneb Vítejte v Bulharsku
Po šestihodinovém spánku na nádraží v rumunsko-bulharské hraniční stanici Ruse a čtyřhodinovém ve vlaku jsme přijeli do Varny. Z nádraží jsme zamířili rovnou na pláž, dát se trochu do pucu a odpočinout si.
Rozdíl mezi Rumunskem a Bulharskem je značný. Když tady někdo na otázku „Do you speak English?“ odpoví „Little“, znamená to minimálně, že porozumí a pokusí se odpovědět v angličtině a ne v rumunštině.
Celý den jsme strávili na pěkné městské pláži, večer si prohlédli město a objevili skvělou pekárnu, kde mimo jiné prodávají sýrovou housku zvanou kaškavalka (кашкавалка, podle sýru kaškaval). Bylo to jedno z nejlepších pečiv, co jsem kdy ochutnala, a nemysleli jsme si to jen my. V obchodě byla pořád fronta, zaměstnanci neustále přinášeli plechy s dalšími upečenými lahůdkami a všichni ve frontě pečlivě hlídali, jestli na ně kaškavalky ještě vyzbydou.
Tentokrát jsme nocovali ve stanu na pláži a rozhodně to není žádná romantika. Napřed jsme museli dávat pozor na rozličná individua a pak nás zase budily vlny. Ten písek taky není kdovíjak pohodlný, spíš jako beton a navíc zvlněný.
Sotva mi začaly mizet štípance od slovenských komárů, spálila jsem si ve Varně obličej na slunci. Fakt kočka. Tříbarevná.
Den sedmý 2. září – Jak se dostat do Turecka
Krásného ranního počasí jsme využili k vysušení stanu a špinavého prádla, válení se u moře a čtení. Kolem poledne jsme se sbalili, ve městě koupili zásoby na cestu (včetně kaškavalek, samozřejmě) a vyrazili na nádraží. V půl osmé večer jsme dojeli do Staré Zagory a čekali na vlak do Istanbulu.
Protože vlak jel už z Bukurešti, čekali jsme hrozný vlak a hrozné zpoždění. To nakonec bylo jen 45 minut a kvalita vlaku ucházející, tím ale všechna pozitiva končila. Bulharský průvodčí nám oznámil, že náš vagon končí v Dimitrovgradu a tam že budeme čekat na vagony z Bělehradu – všechny spací s příplatkem 8 eur.
Nechceme spát a nechceme za to platit. Přítel se pohádal s tureckým průvodčím, že některé vagóny jsou označené jako sedačková druhá třída, takže s nimi prostě pojedeme. Naštěstí nám povolil zůstat ve vlaku do první turecké stanice, kde jsme počkali na první ranní opravdu sedačkový vlak.
Na hranicích jsme překvapivě byli odbaveni skoro nejrychleji. Občané ze spousty zemí sem potřebují víza, i ostatní procházeli pořádným lustračním procesem, ale u nás stačilo, že celník viděl český pas, rozzářily se mu oči, zvolal „Á, Baroš“, a bum razítko do pasu.
Den osmý 3. září – Přes Bospor do Asie
Po poklidné jízdě v celkem pěkném vlaku jsme kolem jedné odpoledne dorazili do Istanbulu, kde jsme hned na nádraží uviděli Orient Express. Istanbul je obrovský, barevný, přeplněný a chaotický. Rozhodli jsme se z nádraží Sirkeci přemístit do asijské části na nádraží Haydarpasa a pro dnešek pokračovat do Ankary. Přejeli jsme trajektem přes Bospor, ale ouha – kvůli podivnému systému byly všechny vlaky do následujícího večera plně obsazené.
Rozhodli jsme se proto aspoň pro krátkou projížďku regionálním vlakem do Izmitu, menšího, klidnějšího, celkem hezkého města na pobřeží.
Den devátý 4. září – Zpět do Istanbulu
Ráno jsme se přesunuli zpět do Istanbulu, přejeli lodí na Sirkeci a vyrazili na prohlídku města. Viděli jsme jednu mešitu zvenku, druhou mešitu zvenku, třetí mešitu zvenku, čtvrtou mešitu zevnitř a Velký bazar.
Istanbul je hlučné, přeplněné město a tureckým řidičům by se měly sebrat klaksony. Jinak to ale byl úžasný zážitek. V bazaru jsou stánky převážně s oblečením a šperky, vše se leskne a přitahuje pozornost.
Večer jsme zamíříli do Uzunköprü, poslední stanice před řeckými hranicemi. Průvodčí nám řekl, že se trať opravuje, máme vystoupit v Pehlivanköy a dál pokračovat autobusem. Logicky jsme předpokládali, že je to klasická výluka jako u nás a na nádraží bude přistavěný autobus. Bohužel nikoliv, Pehlivanköy je tmavá díra se zavřeným nádražím, odkud první vlak bůhví kam jede v sedm ráno. Strávit tady celou noc by bylo dost o hubu a platit 30 tureckých lir (asi 15 eur) nějakému týpkovi, co prý nás do Uzunköprü odveze, se nám nechtělo.
Naštěstí stanicí projížděl plně naložený nákladní vlak, který zastavil, aby doplnil vodu. Po krátké domluvě rukama a nohama jsme přesvědčili strojvůdce, aby nás vzal do Kapikule, města na bulharských hranicích. Usadil nás do kabiny, přinesl Coca Colu a vyrazili jsme.
V Kapikuli jsme čekali na vlak do Svilengradu, městu na bulharské straně hranice. V hale jsme spali s bulharskými cikány, ze kterých se později vyklubaly pašeračky cigaret z místního duty free. Zřejmě to ale byly amatérky, protože po turecké kontrole všechno vyndaly ze sukní a nechaly se nachytat celníky bulharskými. Snažily se je uplatit, ale jak úspěšně, to netušíme.
O tom, jak levné ty cigarety byly, svědčí i fakt, že jeden mladý Němec dvě upadnuté krabičky z plného kartonu ani nezvedl a rovnou je odkopl pod vlak. V pět hodin ráno jsme konečně dorazili do Svilengradu.
Den desátý 5. září – Vlakové problémy v Řecku
V 11 hodin dopoledne jsme vyrazili do Alexandroupolis, padesátitisícového města na pobřeží Egejského moře, odkud se snad dostaneme do Soluně. Navíc nám ochotný průvodčí sám od sebe přinesl rezervaci na další spoj.
V Alexandroupolisu nebylo mnoho k vidění a měli jsme jen hodinu čas na přestup, tak jsme se šli hlavně najíst. Poté již hurá směr Soluň. Vlak byl moderní a projížděl po romantické jednokolejce skrz hory, kde se nám naskýtaly pěkné výhledy. Během cesty jsme ale změnily plány – jelikož vlak jel až do Atén, rozhodi jsme se s ním rovnou pokračovat.
Při zastávce v Soluni jsem zaskočila na nádraží obstarat další rezervaci až do Atén, abychom nemuseli v teď už dost zaplněném vlaku celou cestu stát. Vlak měl podle průvodčího odjíždět v půl dvanácté, měla jsem tedy víc než půl hodiny čas. Bohužel buď se ten průvodčí spletl nebo byl idiot, protože vlak odjel v jedenáct hodin beze mě, zato s přítelem a všemi mými zavazadly.
Přítel tedy pokračoval se všemi zavazadly do Atén, zatímco já jsem na nádraží ukecala průvodčího následného vlaku v půl dvanácté, ať mě vezme s sebou, i když je vlak jen lůžkový a já nemám místenku. První dvě hodiny jsem strávila na zemi v chodbě a pak mi průvodčí našel místo v jednom kupé. Sice mě to stálo 11 eur, ale aspoň jsem se vyspala na posteli.
Den jedenáctý 6. září – Relax na pláži na Peloponésu
Protože přítel v narvaném vlaku celou noc nespal, neměl na prohlídku Atén ani pomyšlení. Vyrazili jsme proto vlakem na Peloponés do vesničky Kiato na severním pobřeží poloostrova. Vybrala jsem si ji proto, že jsem při příjezdu do ní z okna vlaku zahlédla moře.
Po necelé půlhodině jsme opravdu dorazili na pláž, kde po sezóně měli zdarma lehátka, natáhli jsme se na ně a spali až do odpoledne. Relax jsme pak prokládali obědem, čtením, koupáním a v večerní procházkou po pobřeží.
Lehátka jsme využili i k noclehu a spalo by se na nich dobře, kdyby v noci nebyla od moře pěkná kosa.
Den dvanáctý 7. září – Dvě stávky v Řecku
Brzo po východu slunce bylo krásně teplo, vykoupali jsme se v moři, osprchovali ve sladké vodě a hurá do Atén. Koupili jsme si lístky na metro a vyrazili směr Akropolis. Základní vstupné stálo 12 eur, ale studenti měli vstup zdarma. Stavby (tedy spíš jejich zbytky) působí ještě dnes impozantně, ale celkový dojem trochu kazí všudypřítomné lešení a jeřáby. A ohromné davy turistů.
Pak následovala procházka centrem Atén, kde byly desítky obchodů s oblečením, desítky spících psů na ulicích, tisíce turistů, ale ani jeden stánek s gyrosem. Vrátili jsme se tedy na nádraží, abychom si jídlo nakoupili v nedalekém osvědčeném supermarketu.
Před odjezdem vlaku jsme si ještě udělali výlet k olympijskému stadionu. V metru jakási paní neustále hlásila, že někdy v příštích dnech metro nepojede, protože probíhá generální stávka. O půlnoci jsme vyrazili vlakem zpět do Soluně.
Den třináctý 8. září – Ze Soluně do Skopje
V sedm ráno jsme zastavili v Soluni a museli čekat 10 hodin na další vlak. Šli jsme k moři, bohužel pobřeží mělo k turistické pláži daleko, tak jsem se vydala na procházku po pobřeží ke slavné Bílé věži, která není bílá a důvod její slávy mi taky zůstal utajen. Ale potěšilo mě, že jsem po 13 dnech na cestách konečně narazila na sochu někoho, koho znám – Alexandra Velikého. Pak jsem dokonce natrefila i na kostel Cyrila a Metoděje.
V pět měl teoreticky odjíždět vlak do Skopje, bohužel Řekové opět stávkovali, takže nám nikdo nebyl schopný říct, jestli vůbec něco pojede. Naštěstí se nám nakonec podařilo najít správný vlak, ale bohužel měl jen jeden vagon, takže jsme až na hranice cestovali dost namačkaní.
Na hranicích jsme vyměnili vlak a až do Skopje cestovali celkem příjemně. Bohužel první dojem z města byl příšerný. Nádraží odporné, hned vedle chudinská čtvrť, navíc není kde spát. Čekárna byla špinavá, plná podivných individuí, tak jsme se radši vydali na noční prohlídku města, jehož centrum nakonec překvapivě nevypadalo špatně. Pár hodin jsme přečkali na autobusovém nádraží, které bylo přeci jen lepší než vlakové, a odjeli ranním vlakem do Srbka.
Den čtrnáctý 9. září – Dva lidi na srbském nádraží, o psu nemluvě
Přes Srbsko jsme jen projížděli, naším cílem byla bulharská Sofie. Na přeshraniční vlak jsme čekali ve městě Lapovo, kde jsme se seznámili s moc milým pejskem Lubčou žijícím na nádraží bez majitele a bez nohy, kterou mu přejel vlak. Zjevně se tu ale nemá špatně, protože nabízený suchý chleba odmítl a vzal si ho, až když jsme ho namazali Nutellou.
Den patnáctý 10. září – Co je k vidění v Sofii
Ráno jsme dojeli do Sofie poté, co Bulhaři chtěli na hranicích třikrát vidět naše pasy a dvakrát jízdenky. První dojem z města a jeho úzkých šedivých ulic nebyl nic moc, ale naštěstí nám záhy milá slečna v informačním stánku věnovala plán města a ukázala, co je kde k vidění.
Omrkli jsme slavný chrám Alexandra Něvského a pak se na přítelovo přání vydali k letišti, kde jsme další dvě hodiny pozorovali přistávající letadla. Pak jsme sedli na špatný autobus, chvilku se povozili po Sofii, navštívili místní ghetto a dobloudili až na nádraží, kde už na nás čekal vlak do Bělehradu.
Den šestnáctý 11. září – Na Bělehrad!
První dojem z Bělehradu je po několika předchozích nepříliš atraktivních měst parádní. Hned na nádraží jsme dostali plánek města s vyznačenými všemi zajímavostmi a vydali se na procházku k řece. Přítel si dal šlofíka v parku a já vyrazila na prohlídku města. Mají tu hodně zeleně, centrum je opravdu pěkné a všude jsou ukazatele k památkám.
Byla jsem velice spokojená i s místní kuchyní. Ve Skopje mě trochu zklamalo, že mi nabízeli exoticky znějící pljeskavici, ze které se vyklubal docela obyčejný hamburger. V Sofii jsme objevili čevap, naprosto úžasný kus masa, co se se školním čevapčiči vůbec nedá srovnat. V Bělehradu jsem si ve stánku koupila Gurmanski čevap v přepočtu asi za čtyřicet korun a byl toho takový flák, že mi vystačil na oběd i na večeři.
Odpoledne se ke mně přidal přítel, navštívili jsme kostel svaté Sávy a užili si poklidný večer v místní čajovně s vodní dýmkou. Noc jsme strávili tentokrát v parku u řeky.
Den sedmnáctý 12. září – Tamhle za kopcem je Sarajevo
Projeli jsme půlkou Srbska a půlkou Bosny, venkov je docela malebný a i když působí trochu zaostale, pořád je to lepší než ta hrůza v Rumunsku. Kolem šesté večer jsme dorazili do Sarajeva, kde mě okolí nádraží úplně odradilo od prohlídky města. Jen jsme si v místním supermarketu koupili grilované kuře a snědli ho rovnou na rampě před obchodem, kde jsme působili jako největší atrakce za poslední roky.
Po večeři jsme sedli na noční vlak do Záhřebu. Skončili jsme v kupé s jakousi paní, která měla tak velké kufry, že zabraly veškerý prostor mezi sedadly. Naštěstí se po chvíli zvedla a odešla, takže jsme měli po zbytek noci kupé jen pro sebe a fajn se vyspali.
Den osmnáctý 13. září – Chorvatsko: Ze Záhřebu do Rijeky
V Záhřebu jsme si uvědomili, že už nás po dlouhé době na cestě chození po vcelku podobných městech nebaví, takže jsme prohlídku tentokrát vzali celkem z rychlíku. Navíc je tu překvapivě draho. V Česku dáme za kávu v kavárně 30 korun, v Záhřebu je to 30 kun. Jenže jedna kuna je za víc než tři koruny. Jinak se mi ale Záhřeb dost líbil, je to pěkné malé město, které trochu připomíná Brno. V půl jedné jsme pak vyrazili k moři do přístavu Rijeka.
Cesta do Rijeky byla příjemná a poslední půlhodina, kdy vlak sjíždí z hor k moři, přímo dechberoucí. Nutno dodat, že brzdy vlaku pak řádně smrděly. I samotná Rijeka je pěkná, jen je škoda, že kvůli přístavu nemá žádnou pláž. Hodinu jsme strávili sezením na břehu a krmením ryb škeblími zbytky, které jsme odloupávali z hráze. Pak jsme vyfotili město při západu slunce, utratili poslední kuny za zmrzlinu a vyrazili směr Lublaň.
Do Lublaně jsme dorazili něco před půlnocí. Jelikož nádraží vypadalo hrozně, byla zima a čekárna měla až do pěti hodin zavřeno, pokračovali jsme do zastávky Lesce-Bled. Tam jsme došli na kraj městečka, postavili stan, pokusili se neúspěšně vyfotit hvězdnou oblohu a uložili se ke spánku.
Den devatenáctý 14. září – Nocování pod alpskými vrcholy ve Slovinsku
Probudili jsme se do krásného dne a zjistili, že už jsme přímo pod alpskými vrcholky. Chtěli jsme si je trochu užít, tak jsme se z Lesců projeli až do rakouského Villachu. Ve městě jsme jen doplnili zásoby a vyrazili zpět do zastávky Bled Jezero. Po prudkém sestupu od nádraží jsme se ocitli před jedním z nejkrásnějších míst naší cesty.
Fakt by mě zajímalo, kde všechny alpské vodní plochy berou tu azurovou barvu. Uprostřed jezera je ostrov a na něm kostel, což muselo být úžasné místo před tím, než se z toho stala vyhledávaná turistická lokalita. Bohužel teď je tu těch turistů víc než dost a není divu, protože procházka kolem jezera je úžasná.
Kvůli obavě ze zimy jsme se rozhodli nenocovat u jezera, ale zkusit to někde na nádraží. Absolvovali jsme znovu cestu Bled-Jesenice-Villach a odtud pak do Klagenfurtu. Bohužel tu měli důmyslně udělané lavičky, aby se na nich nedalo spát. Natáhli jsme se na zem, ale i tak nás ve čtyři ráno probudil sekuriťák, že tam spát nesmíme. Zvláštní, že toho bezdomovce vedle nás tam klidně nechal.
Den dvacátý 15. září – Komáři u Balatonu
Přes několik výluk, náhradních spojů a pěkných zmatků se nám podařilo dostat z Klagenfurtu přes Graz do maďarského Szombáthely. Na doporučení paní u přepážky jsme se rozhodli jet k jižní straně Balatonu. Vystoupili jsme na zastávce Balatoncosi, kde jsme asi po dvou stech metrech přišli přímo na břeh Balatonu. Voda byla překvapivě čistá, ale už dost studená a navíc byla na dně pěkná vrstva hnusného bahna, takže jsme si jen opláchli nohy a rychle zalezli do stanu před množstvím otravných komárů.
Den dvacátý první 16. září – Pěšky, stopem, vlakem, konečně v Budapešti
Na nádraží jsme zjistili, že první vlak směr Budapešť pojede až ve čtyři odpoledne. Celý den jsme tam čekat nechtěli, vydali jsme se tedy k silnici s úmyslem stopnout něco do Siófoku, většího města, odkud už by měl jet vlak do Budapešti.
Naštěstí měl přítel pravdu, že holky nemají stopování moc těžký. Mému prosebnému úsměvu neodolal hned asi desátý řidič a vzal nás s sebou, ještě se divil, že chceme jen takový kousek. Kromě maďarštiny uměl zhruba deset slov anglicky a dvacet německy, konverzace byla proto opravdu zajímavá. Jen jsme měli problém mu vysvětlit, že chceme na nádraží, ne na výpadovku na dálnici, že stop je momentálně nouzové řešení a jinak jedeme vlakem.
V Budapešti je nádraží překvapivě daleko od všeho zajímavého, přičemž většina zajímavých věcí leží především podél řeky. Charakterem Budapešť dost připomíná Prahu, i když v Praze je toho k vidění víc a celkově je Praha „o úroveň výš“. Večer jsme pak nasedli do posledního vlaku a jeli domů.
