Během studijního pobytu v jihorakouském Klagenfurtu jsem přemýšlela, kde strávit volno v půlce semestru. Můj tehdejší přítel navrhl, ať se jedu podívat do Florencie, neboť je to zhruba stejně daleko, jako z Klagenfurtu do Brna. Druhým podnětem k cestě pak byl odkaz na nejlepší hiking tours, který sdílela moje kamarádka Veronika, s tipem na oblast Cinque Terre. Bylo rozhodnuto.
Poznámka 2022: Z původního článku z roku 2013 jsem jen odstranila tipy na ubytování, které nejsou aktuální. Zážitky z výletů zůstávají neměnné. P. S. V té době chytré telefony teprve začínaly, Google mapy nebyly a roaming taky ne.
Na původně třídenní výlet, kdy jsem se cestou chtěla ještě podívat do Bologni, bych klidně vyrazila i sama, ale říkala jsem si, že ve více lidech se cestuje veseleji. Parťáka jsem našla v kamarádce Lucce a na její popud cestu prodloužila o čtvrtý den a přidání Verony. Je skoro při cestě, tak když už v té Itálii jednou budeme, je škoda toho nevyužít, ať tam nemusíme znovu.
Florencie
Vyrazily jsme ve čtvrtek ráno z Klagenfurtu a po poledni byly ve Florencii. Čtvrtek na konci října, a přesto bylo město narvané turisty. Nedokážu si představit, jak to tam vypadá v hlavní sezóně, protože i teď mě občas v davu chytaly záchvaty paniky.
Říjnoví turisté byli poněkud jednotvární: kromě Asiatů to byli samí Američané nebo Francouzi, jinou řeč slyšet nebylo. Druhý den v Cinque Terre to bylo to samé, až jsem si začala říkat, že jsme radši měly jet do Francii, protože tam bude úplně prázdno, když jsou všichni Francouzi v Itálii.
Po vystoupení z vlaku a probojování se ven z nádraží jsme zamířily rovně směrem, kterým jsme tušily centrum. Skutečně nechápu, proč informační centra pro turisty nejsou někde hned u nádraží.
Člověk se musí intuitivně dostat do historického centra města, a tam při troše štěstí v nějaké postranní uličce narazí na tourist office, aby si konečně vzal mapu a věděl, kudy vlastně šel a co tam viděl, nebo co minul, protože to bylo za rohem.
Mně se naštěstí záhy podařilo ukořistit reklamní plán města lákající na projížďky vyhlídkovými autobusy, takže jsme se ujistily v tom, že námi zvolený směr je správný. A i kdybychom mapu neměly, stačilo by se držet davu.
Dóm Santa Maria del Fiore
Naší první zastávkou byl slavný dóm, monumentální stavba z bílého a zeleného mramoru. Dovnitř jsme nešly, protože i když mají občané EU do 25 let leckde slevu až 50 %, přeci jen platit minimálně tři eura za každý kostel, kolem kterého jsme šly, se mi nechtělo.
O něco lepší už to bylo v Bologni, kde byla před hlavním chrámem cedule, že dovnitř zdarma můžou důchodci, vojáci a „religious people“, což nevím, jestli mají být obecně lidé věřící nebo nábožensky založení, případně jestli se to vztahuje na duchovní jako takové. A jak to u vchodu chtějí zkoumat?
Kam ve Florencii na jídlo
Velice záhy jsme ve Florencii učinily i další objev – nemá smysl bloudit v zapadlých uličkách, jestli náhodou nenarazíte na autentickou restauraci, kde se stravují místní. Jak se vzdalujete od centra a od frekventovaných míst, výskyt podniků řídne a i pokud náhodou na nějaký narazíte, nemáte jistotu, jak dobře se v něm najíte.
Proto jsme si večeři daly v restauraci hned naproti východu z galerie Uffizi. Lasagne nebyly nic moc, zato pizzu měli výbornou a ceny začínaly na šesti eurech. Zmrzlinu jsme zase ochutnaly na náměstí vedle dómu, za čtyři eura jsme dostaly porci, která vystačila místo oběda.
Centrum Florencie
Centrum Florencie je překvapivě malé, ať se vydáte kamkoliv, zahnete dvakrát za roh a jste zpět u dómu. Vcelku pomalá procházka kolem prakticky všech významných pamětihodností nám i s odpočinkem a zmrzlinou zabrala asi tři hodiny.
Navzdory své proslulosti se u mě ze všech míst, která jsme za ty čtyři dny navštívily, Florencie zařadila na poslední příčku. Úzké ulice s ještě užšími chodníky, zato vysokými domy, celé takové do šeda, všude davy lidí, cyklisté a skútry. Nejhezčí byla ta místa, která jsme objevily zastrčená mimo hlavní ruch. Ale jinak to město prostě působí špinavě a i vcelku zapáchalo.
Galerie Uffizi
Mým snem bylo podívat se do galerie Uffizi, tak jsem si ho splnila. V létě se tu prý stojí několikahodinové fronty, my byly vevnitř za necelou půlhodinu. Galerie je systematicky uspořádaná, postupně procházíte všemi místnostmi, nestane se vám, že byste někde bloudili, něco vynechali nebo někde procházeli vícekrát.
Oproti komplikovanému Louvru, kde když omylem zabloudíte do antiky, budete cestu ven hledat hodinu, si u mě aspoň tímhle Italové šplhli. I tady mě ale rozčilovalo neskutečné množství lidí a byl krásně vidět stádový efekt v umění nepříliš znalých jedinců.
Dav celkem plynule proudil z jedné místností do druhé, ale když došel k Botticelliho Zrození Venuše, zasekl se a několik minut tam všichni stáli a zírali. Asi nejznámější obraz, který v galerii mají (a zřejmě jediný, který znala většina návštěvníků), a já ho viděla ze tří metrů, protože blíž se dostat nešlo.
Když jsme dva dny nato ráno Florencii opouštěly, šly jsme na nádraží přes centrum, abychom si ho prohlédly tentokrát v klidu. Přichází můj další objev a rada: jezděte do turisticky profláklých míst klidně v červnu, aspoň jsou nejdelší dny, ale vstaňte v pět a všechno mějte projité před devátou, než se probudí a vylezou ostatní. Ranní, poněkud ospalá Florencie s pomalu se otevírajícími prvními krámy se mi nakonec docela líbila.
Cinque Terre
Cinque Terre je národní park při západním pobřeží Itálie, zhruba na půl cesty mezi Florencií a Janovem. Nachází se tam pět malebných vesniček: Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monteroso; které jsou propojené jednak železnicí, jednak turistickými stezkami vedoucími přímo podél pobřeží.
Naším cílem bylo dojet do první vesnice a dál pokračovat po svých, ale bohužel kvůli sesuvům půdy pár dní předtím byly z bezpečnostních důvodů všechny stezky zavřené. Naštěstí mají vlaky vyřešené tak dobře, že jedou zhruba každou hodinu, a cesta z jedné do druhé vesnice trvá kolem pěti minut.
Vždycky jsme si proto prošly jednu vesničku, navzájem se vyfotily, nasnídaly či naobědvaly podle toho, jaká byla denní doba, a pokračovaly dál.
Riomaggiore
Naše první zastávka byla v Riomaggiore, kde od nádraží vede dlouhý tunel skrz skálu, který ústí přímo v centru vesnice. Když jsme z tunelu vyšly, zažily jsme neskutečný wow efekt. Po šedivé a přecpané Florencii, která nás docela zklamala kvůli předchozím velkým očekáváním, jsme se ocitly uprostřed autentické, neskutečně malebné vesnice.
Barevné domečky se stejnými zelenými okenicemi nalepené jeden na druhý, tady mi ani nevadily místy úzké a těžko průchozí uličky. Zatímco centrum Florencie působilo docela vybydleně, tady byli ve velké míře místní obyvatelé, nakupující v malých krámcích nebo sedící u snídaně v kavárnách.
Většina turistů jedoucích s námi ve vlaku pokračovala až do dalších vesnic, v Riomaggiore tak bylo opravdu jen pár cizinců, kteří tam pravděpodobně zůstali od předchozího večera.
Vlezly jsme do první slušně vypadající kavárny a daly si skutečně královskou snídani. Kávu sice v Itálii dělají lepší než v Klagenfurtu, ale překvapilo mě, že pěna na cappuccinu je oproti té „správné české“ spíš pěnová než krémová. Zajímavé je, že káva na stojáka u baru nebo s sebou je za poloviční cenu oproti té, kterou platíte, když se posadíte ke stolku.
Pokud bych měla doporučit jediné místo, které v Itálii navštívit, bylo by to rozhodně Cinque Terre. Stačí i jeden den, protože kromě pěších túr mezi vesnicemi tam vlastně není co dělat, ale místo je to skutečně nádherné. Musela jsem se hlídat, abych chvílemi nezírala s otevřenou pusou. Nevěřícně jsme se procházely a říkaly, jak úžasně to tam vypadá.
Postupně jsme projely všech pět vesnic, prakticky vypadá jedna jako druhá, i když jedna je vyloženě u moře a druhá na kopci nad útesem. Když se pak zpětně díváte na fotky, musíte chvíli přemýšlet, z které vesnice který záběr pochází.
Nejmalebnější a nejfotogeničtější je asi Manarola, ale u mě vede Riomaggiore, protože jsme ho navštívily jako první a zapůsobilo na nás nejvíc. Nejméně půvabné je naproti tomu Monteroso, které už je docela roztahané a vypadá jako tuctové přímořské letovisko.
Vlaky mezi vesnicemi byly úplně plné, ale v samotných vesnicích to tak zlé zdaleka nebylo. Na vlaky si ale dávejte pozor. Jeden jsme sotva doběhly, protože jel o pět minut dřív. Jinak měly dost často zpoždění, náš první vlak například stál ve své výchozí stanici déle než dvacet minut po pravidelném odjezdu.
Pisa
Cestou zpátky jsme měly trochu času, tak jsme se stavily v Pise, protože Lucka tam ještě nebyla. Na rozdíl ode mě se jí tam opravdu líbilo a šikmá věž ji okouzlila, kdežto mě první návštěva docela zklamala. Pod slovem věž jsem si představovala opravdu vysokou stavbu tyčící se nad všechny kolem, zatímco věž v Pise je spíše věžička, kterou nevidíte, dokud nestanete přímo u ní. Samotné město by bylo docela hezké, ale dorazily jsme tam až večer a moc toho tudíž neviděly. Podruhé v Pise a podruhé potmě.
Bologna
Vlak do Bologni měl půl hodiny zpoždění, ale po včerejší zkušenosti z Cinque Terre už mě to tak nepřekvapovalo. Čekání jsme si zkrátily kávou v nádražní kavárně, dobrou a překvapivě levnou.
Kolem jedenácté jsme dorazily do Bologni a vydaly jsme se přibližným směrem, kam ukazovala cedule s názvem nějakého muzea. Naštěstí jsme opravdu trefily do centra.
Bologna je celá laděna do oranžovo-červena, působila na mě lépe a veseleji než šedá Florencie. Ani tu nebylo tolik lidí, nikde jsme se s nikým nepřetlačovali. Žádný konkrétní cíl ani nic, co nutně musíme vidět, jsme na programu neměly. Jen jsme si podle mapy ukořistěné v informačním centru zhruba vytyčily trasu celým centrem kolem většiny památek, které byly na mapě zakreslené.
V Bologni snad ani není nějaká jedna výrazná světoznámá památka, u které by se tísnily davy. Je zajímavá spíše svou atmosférou a celkovým charakterem dohromady ladících staveb.
Z budov mě nejvíc zaujaly dvě věže stojící kousek od sebe, z nichž jedna je minimálně stejně šikmá, jako ta v Pise. Italští architekti asi za moc nestáli. Divím se, že si z téhle věže taky neudělali šikmou atrakci. (Na fotku se mi bohužel nevešla).
Kam na jídlo v Bologni
V ulici naproti jednomu celkem zapadlému kostelu bylo vedle sebe několik restaurací. Jídelní lístky měly všude zhruba stejné, lišily se spíš cenou. Nejpřijatelněji vypadala hned ta první, tak jsme vlezly dovnitř a dobře udělaly. Servírka mluvila pouze italsky, k jídlu bylo kromě sobotního brunche jen denní menu čítající zhruba pět položek a objednané tagliatelle bolognese nám po pár minutách donesl sám kuchař, který mezi vařením sledoval okýnkem z kuchyně hosty v restauraci, jestli jim chutná.
Universitá di Bologna
Snažily jsme se marně najít původní budovu univerzity, protože Lucka nutně musela vidět, kam chodil Koperník do školy. Tato budova není v univerzitní čtvrti, ale kdesi v meziprostoru na jednom náměstí.
Navigace mi sice dané místo našla, ale ukazovala na okraj náměstí, kde prostě nic nebylo. Když mají šipku ke každému pitomému muzeu, proč někam nedají i jednu k nejstarší univerzitě na světě?
Verona
Ve Veroně je kromě Areny (menší, zachovalejší verze římského kolosea) navštěvovaný zejména slavný Juliin dům s Juliiným balkonem, kde se točily snad všechny filmy o Romeovi a Julii. Škoda jen, že dům byl vybrán náhodně a balkon na něj přidali v roce 1936.
K domu jsme dorazily za pět minut půl sedmé zrovna ve chvíli, kdy zavírali bránu, takže jsme se k němu ani nedostaly. Hlavně že měly mít otevřeno do půl sedmé, potvory italské.
Ráno se brána otevírá v půl deváté, přičemž nám jel po deváté vlak. Bály jsme se, že to nestihneme, zvlášť proto, že Italové si ani s otevíráním hlavu nelámou a nemůžeme spoléhat, že opravdu otevřou v půl a ne třeba až ve tři čtvrtě. Naštěstí se nám zadařilo a ráno jsme dům viděly. Sice s davem japonských turistů a zájezdem teenagerů, ale aspoň tak.
