Má nejdelší návštěva Francie se uskutečnila v dubnu 2008, kdy jsme spolu s dalšími studenty domažlického gymnázia strávili dva týdny v městečku St. Arnoult en Yvelines poblíž Paříže. Bydleli jsme v rodinách a chodili do školy s místními dětmi. Tenhle článek popisuje moje zážitky a zkušenosti, jak to ve Francii opravdu chodí.
Tahle cesta pro mě byla výjimečná tím, že v ní bylo obsaženo několik poprvé: poprvé jsem letěla letadlem, poprvé byla na tak dlouho mimo domov u cizích lidí a zejména poprvé zažila kulturní šok. Ve Francii jsem byla dvakrát předtím, v Provence a v Paříži, ale to jsem přišla do styku s místními jen jako kolemjdoucí turista, kdežto teď jsem měla možnost zažít francouzský život na vlastní kůži.
Příjezd do francouzské rodiny
Do St. Arnoult jsme dorazili až večer po celodenní cestě, kdy jsme nejprve jeli autem do německého Kötztingu, kde jsme se připojili k dalším německým studentům, pak autobusem do Mnichova na letiště, letadlem do Paříže a z Paříže opět autobusem.
Byla jsem dost nervózní, ale u autobusu na mě čekala moje „hostitelka“ Mélanie s namalovanou cedulí s mým jménem. Tahle drobnost mě neuvěřitelně potěšila a uklidnila, říkala jsem si, že snad budu v dobrých rukou. Před cestou jsme totiž psali cosi jako motivační dopisy o sobě, na základě nichž si jednotlivé rodiny vybíraly, koho z nás ubytují, tak jsem doufala, že si mě vybrala fajn rodina.
K Mélanii domů jsme dojeli akorát na večeři. Pamatuju si, že byly špagety s nějakou omáčkou, byla jsem utahaná a vůbec neměla hlad, tak jsem si vzala jen trochu, abych neurazila. To jsem netušila, že přijde ještě šest dalších chodů. Vážně, počítala jsem je.
Ke konci večeře jsem měla pocit, že už se od stolu snad neodvalím a s rozpačitými díky odmítala nabízený dezert – čokoládovou buchtu, která už od pohledu vypadala dost hutně. Jenže mi bylo řečeno, že ho pekla Mélanie speciálně pro mě. Takže ještě buchta na závěr, ani si nepamatuji, jak jsem se dovalila nahoru do patra do ložnice.
Kromě čtrnáctileté Mélanie a jejích rodičů byl doma ještě desetiletý Tristan. Starší Améric byl kdesi na univerzitě, s ním jsem se bohužel nepotkala, ale aspoň jsem měla k dispozici jeho pokoj. Říkám bohužel, protože podle fotek to byl velice pěkný a sympatický kluk.
Celá rodina byla milá, starali se o mě jako o vlastní, pořád se ptali, jestli něco nepotřebuju, a dokonce mě i autem vozili ke škole, když jsme třeba už v sedm ráno odjížděli na výlet. Zejména ale měli trpělivost s mojí francouzštinou, vždycky počkali, než se vymáčknu, a klidně i třikrát opakovali svoji otázku, když jsem nerozuměla.
Jak to vypadá ve francouzské škole
Každý den (s výjimkou těch, kdy jsme jeli na výlet) jsme chodili do školy – Collège Georges Brassens. Collège odpovídá našemu druhému stupni základní školy a podle toho to tam taky vypadalo.
Jestli my jsme byli rozjívení a zhruba od primy do tercie platili za největší raubíře na škole, s francouzskými žáky se to vůbec nedá srovnat. Na druhou stranu jsou si toho učitelé zřejmě vědomi, takže žáci mají neskutečně přísný režim a jsou pod bedlivým dozorem.
Například nemají hlavní dveře na toalety, aby si tam nemohli píchat drogy, takže z chodby vidíte na celou místnost. Na druhou stranu ale jednotlivé kabinky jsou zamykací, takže to problém asi moc neřeší.
Kvůli drogám si taky žáci nesmí do školy nosit lahve s pitím, aby v něm neměli něco rozpuštěného. Žízeň pak řeší pitím vody z vodovodu na zmíněných otevřených toaletách, kde to o přestávkách vypadá, jako když se sejde stádo krav u žlabu.
Po skončení každé hodiny musí žáci na přestávku opustit učebny, které se zamykají. Někdy mohou zůstat na chodbě školy, ale většinou se před další hodinou shromáždí na dvoře. Tam má každá třída vyhrazený prostor, ohraničený na zemi bílým pruhem podobně jako parkovací místa (a zhruba o velikosti parkovacího místa), a příslušný učitel si je tam vyzvedává.
Školní výuka ve Francii
Ze školní výuky jako takové jsme toho moc neviděli. Většinou jsme totiž měli vlastní program, protože nás učitelé na své hodiny nechtěli moc pouštět, abychom žáky nerozptylovali. Z hodin, kam jsme se přeci jen dostali, byla asi nejzajímavější francouzština, protože probíraná francouzská gramatika byla prospěšná i pro nás.
Naproti tomu třeba rovnoměrný přímočarý pohyb ve fyzice byl docela nuda. Zeměpis a dějepis je ve Francii vyučován dohromady jako jeden předmět a berou to dost letem světem. Žádná hluboká znalost se od žáků nedá čekat a většina z nich o České republice nikdy neslyšela (ale to teda ani spousta dospělých).
Ale naprosto překvapivě se mi stalo, že za mnou přišla Mélanie, že se její kamarádce líbí jedna česká písnička, jestli jí ji můžu přeložit. Nechápu, co se dané kamarádce na té písničce líbilo, bylo to totiž La la laj od Ewy Farne, kde moc k překládání nebylo.
Lepší propagaci české hudby jsme zařídili v kamarádčině rodině, u které jsem trávila víkend. Pouštěly jsme různé videoklipy z YouTube a nejvíce jsme zabodovaly s francouzsky zpívající Ivou Frühlingovou.
Francouzský přístup k jídlu
Francouzi berou jídlo velice vážně. Na oběd je proto hodinu a půl dlouhá pauza, a žáci buď chodí domů, nebo se stravují ve školní jídelně. Nevím, kolik za oběd platí, ale asi dost, protože s českými školními jídelnami se to vůbec nedá srovnávat.
Standardně dostanete salát, polévku, výběr z několika hlavních jídel, jogurt (někdy sýr) nebo dezert. Na konci řady pak u koše s nakrájenými bagetami stojí jedna z kuchařek a každému na tác hodí tři kousky bagety.
Večeře v rodině vypadaly podobně, vždy jsme začínali salátem, pak bylo hlavní jídlo a po něm bílý jogurt, nebo sýr. Mohla jsem si vybrat, ale zdálo se, že vzít si obojí je nepřípustné. Jedna kamarádka nesnese kozí sýry, tudíž velice trpěla u večeře, kdy jí „její“ rodina nabídla nějaký extra vyzrálý sýr, tradiční pochoutku, a s napětím čekala, co na to řekne. Neřekla nic, jen se statečně pokoušela aspoň kousek sníst, aniž by se jí něco nemilého přihodilo.
Naopak já miluju všechny sýry (kromě českého eidamu, haha), nevadí mi ani ten nejzralejší, nejvíc páchnoucí. Dokonce jsem s chutí snědla kus sýru, o kterém matka „mojí“ rodiny prohlásila, že ona ho jíst nemůže, protože je pro ni příliš silný.
Výlet k zámkům na Loiře – Chenonceaux a Clos Lucé
Kromě volného víkendu jsme měli na programu čtyři výlety – zámky na Loiře, Normandii a dvakrát Paříž. Myslím, že všechno jsme si nejvíce užili my Češi, protože čtrnáctileté Francouze a Němce zámky ani muzea příliš nebraly.
Kromě tradičního královského zámku Chenonceaux jsme navštívili ještě Clos Lucé, kde strávil poslední léta svého života Leonardo da Vinci (francouzsky vyslovován [leonár d vánsi], který zde má muzeum s maketami svých vynálezů a spoustou interaktivní zábavy pro děti. Každý jsme dostali blok s úkoly, chodili po zámku i zahradě a plnili je.
Normandie a Rouen
Městečka v Normandii u pobřeží Atlantského oceánu mi trochu splývají, pamatuju si jen, že tam byla pěkná zima. Obecně celou dobu našeho pobytu bylo extrémně chladno, zvlášť na duben.
Navíc Francouzi od dubna přestávají topit, což mělo za následek, že žáci seděli ve škole v zimních botách a bundě a většina z nich byla permanentně nastydlá. V Rouenu, kde upálili Johanku z Arku, jsme si dokonce trochu nevhodně dělali legraci, že aspoň jí bylo teplo, když my všichni mrzneme.
Výlet do Paříže – Louvre, Eiffelovka a hřbitovy
První výlet do Paříže byl organizovaný, šli jsme hromadně na Eiffelovku a do Louvru. V Louvru jsme měli domluvenou prohlídku, která ale vypadala tak, že nás paní průvodkyně dovedla nejprve před sochu Venuše Mélské, pak před sochu Niké Samothrácké a nakonec před obraz Mony Lisy a o každém díle krátce pohovořila.
Na druhou stranu paní přednášela opravdu zajímavě a její výklad byl uzpůsoben pro čtrnáctileté posluchače. Těm sice byla nějaká umělecká díla ukradená, ale my Češi jsme díky tomu výkladu dobře rozuměli. Už si bohužel pamatuji jen to, že podle Niké, řecké bohyně vítězství, se jmenuje firma Nike, což (nekecám) mě do té doby nenapadlo.
Druhý výlet byl volný a mohli jsme si program udělat podle svého. Dopadlo to tak, že Němci šli nakupovat a večer přišli k autobusu obtěžkáni taškami H&M (jako by háemko v Německu nebylo), zatímco my Češi jsme vyrazili primárně na hřbitov Père Lachaise, kde jsou pohřbeny osobnosti jako Edith Piaf nebo Oscar Wilde.
Francouzi si o nás pak začali myslet, že jsme nějaký morbidní národ, protože kdykoliv jsme přišli z nějakého výletu, říkali jsme, že jsme byli v kostele a na hřbitově. V Paříži to bylo proto, že to jsou prostě zajímavá místa, a v St. Arnoult proto, že tam nic jiného k vidění nebylo.
Rozloučení s francouzskou rodinou
Poslední večer před odjezdem byla opět uspořádána slavnostní večeře, navíc k „mé“ rodině přijeli na návštěvu příbuzní a známí, takže nás bylo víc než deset. Já jsem pochopitelně byla za největší atrakci, vyptávali se mě na Česko, jak si tu žijeme a podobně.
Naštěstí u té rodiny už nějaký rok přede mnou jedna Češka bydlela a oni ji pak byli u nás navštívit, takže si nemysleli, že žijeme v chatrčích bez elektřiny. Ale přiznávali, že jinak o Česku nic nevědí a když známým říkali, že byli na dovolené v Česku, setkávali se s dost nechápavými reakcemi. Asi jako bychom my řekli, že místo k moři do Chorvatska jedeme na dovolenou do Uzbekistánu.
Jinak ale na mě opět byli všichni milí, dokonce otec přinesl atlas a ukazoval na mapě, kde ležíme. Bohužel atlas byl snad ještě předrevoluční, takže na něm bylo stále Československo, za což se mi omlouvali. Prý ví, že teď už jsme rozděleni, dokonce jeden pán věděl, že hlavním městem Slovenska je Bratislava.
Taky se mě ptali, co vím o Francii, a byli překvapení, když jsem jim vyjmenovala asi pět svých oblíbených francouzských zpěváků. Naneštěstí jsem ale neznala oblíbeného zpěváka jednoho z hostů, jímž je Johnny Hallyday, takže mi pak byl dlouze pouštěn na YouTube, abych viděla, o co jsem dosud přicházela, a já ho musela chválit.
Jak nás Francie poznamenala
Cílem našeho pobytu bylo kromě poznání francouzského života pochopitelně zlepšení jazykových znalostí. Určitě jsem se tam víc rozmluvila a dokázala lépe konverzovat, ale jinak jsme si tam francouzštinu spíše zkazili, protože jsme neskutečně rychle přijali všechny nespisovné výrazy, které používaly zejména děti. Museli jsme si pak dávat velký pozor, abychom je neopakovali na hodinách francouzštiny.
Například francouzské souhlasné přitakání „d’accord“ se už samo o sobě nehodí používat v komunikaci s učitelem, ale mladí Francouzi ho ještě zkracovali na pouhé „d’ac“. Český ekvivalent by zhruba byl, kdybych naší francouzštinářce na její otázku odpověděla „jasan“.
Rovněž místo „prosím“, když jsme nerozuměli otázce, jsme začali používat „cože/quoi“, a místo „oui/ano“ říkali „oue/jo“. Naštěstí nás to časem pustilo a o rok později u maturity už jsme zase mluvili docela slušně.