Čtvrtá část prázdninového putování mě zavedla do Maďarska, kde jsem vylezla na nejvyšší horu a vykoupala se v budapešťských termálech, na loď do Itálie, kde jsem měla takovou mořskou nemoc, že jsem se napřed modlila, abych nezvracela, a potom, abych zvracela. A na závěr jsem se přidala na roadtrip po krásách Slovinska.
Den 26–7 – Maďarsko: Eger a nejvyšší hora Kékes
Maďaři na rozdíl od Rumunů prakticky neumí anglicky. V dopravních prostředcích zatím neuměl vůbec nikdo a v každé kavárně či restauraci zjevně mají dedikovanou maximálně jednu osobu, která je schopná aspoň přijmout objednávku typu „bagel and cappuccino, please“ v angličtině.
Dobré ale je, že neznalost angličtiny nikomu nebrání ve vřelé komunikaci, takže si všechno ukazujeme rukama. A když potřebuju znát nějaký složitější údaj, třeba čas odjezdu vlaku, dotyčná osoba mi ho prostě napíše.
Ale když už někdo anglicky umí, stojí to za to. V Egeru mě oslovil týpek na ulici: „Můžu se zeptat, odkud jsi?“
Já: „Z České republiky. Proč?“
On: „Odkud?“
Já: „Z České republiky. Z Česka.“
On: „Aha, z Česka! Myslel jsem si to. V Česku totiž jsou ty nejhezčí holky.“
Kdybych nešla na vlak, prý by mě hned někam pozval. Příště schválně tvrdit, že jsem třeba z Polska, abych zjistila, jaký mají Maďaři názor na polské holky.
Zalíbilo se mi zdolávání vrcholů, tak jsem se po nejvyšších horách Polska, Ukrajiny a Rumunska rozhodla vylézt i na nejvyšší horu Maďarska. Je zhruba pětkrát vyšší, než jsem čekala, má celých 1 014 metrů a jmenuje se Kékes. Jestli jste o ní doteď neslyšeli, nemáte zač, že jsem vám rozšířila znalosti zeměpisu.
Cestou ke Kékesi jsem díky značnému množství přestupů prozkoumala dosud neznámou část Maďarska:
- Szolnok, kde mají podivné sochy, urbexovou vodárenskou věž a Black cat café s dobrým kafem a milou obsluhou.
- Hatvan, o němž nejvíc vypovídá to, že když v Google mapách hledáte místo, kam jít na kafe, doporučí vám Lidl.
- Gyöngyös, kde jsem objevila krásnou úzkokolejku.
- Mátrafüred, kde je konečná té úzkokolejky, restaurace a obchody se suvenýry.
Samotný výšlap na Kékes by byla vcelku příjemná dvouhodinová procházka lesem, nebýt 35 °C a neuvěřitelného množství všeho možného hmyzu, především tedy much a komárů. BTW – cestou nahoru jsem ale nastoupala skoro 700 výškových metrů, to je málem jak na Rysy.
Široko daleko není žádné ubytko, které bych si mohla dovolit, tak jsem se rozhodla strávit noc venku. Poprvé v životě jsem spala úplně sama v lese. Když jsem si chystala nocoviště, šel kolem týpek a s divným výrazem se zeptal, jestli se tam chystám zakempit. Řekla jsem, že jo, a čekala odpověď ve stylu: „Zbláznila ses? Tady straší, kam se hrabe Karikova Trhlina!“ Naštěstí on prohlásil: „To je super, kdybych měl čas a vybavení, spal bych tu taky.“
Den 28–30 – přes Budapešť do Itálie
Víte, jak si v Rumunsku koupíte mezinárodní jízdenku na vlak? Vlezete na web web rumunských železnic, kliknete na International tickets, vyberete spoj, zaplatíte a jedete.
Víte, jak si v Maďarsku koupíte mezinárodní jízdenku na vlak? Vlezete na web maďarských železnic, kliknete na International tickets, vyberete spoj, zaplatíte a jedete.
Víte, jak si ve Slovinsku koupíte mezinárodní jízdenku na vlak? Musíte se osobně dostavit na vybrané nádraží, kde je mezinárodní pokladna. Takže když máte při cestě z Budapešti do Terstu dvouhodinový přestup v Lublani, doufáte, že lístky na váš spoj ještě budou.
Naštěstí jsou. Už od Rumunska jezdí přes hranice tak málo lidí, že mám většinou sama pro sebe celé kupé s lůžkovou úpravou.
Mé mrakoplašské schopnosti dostaly v Maďarsku další trhlinu – prakticky celý den v Budapešti propršelo, ale aspoň jsem měla důvod poprvé navštívit místní termály. Jako správnému Čechovi mi vůbec nevadilo, že nemám plavky ani povinné pantofle, a zvládla jsem celý pobyt ve sportovní podprsence a sandálech.
Akorát mi nedošlo, že ty boty pak budou fest mokré a ještě jim minerální voda nemusí udělat úplně dobře, takže mi praskl jeden pásek. Opět se ale nezapřelo mé češství a zlaté české ručičky a prostě jsem si ho přišila. Co na tom, že barva nitě moc nesedí a mládenec ve vlaku naproti mě celou dobu dost divně koukal.
Celé tyhle prázdniny jsou pro mě velice objevné. Naučila jsem se například, že když mi vítr sebere z hlavy klobouk, není dobrý nápad chytat ho rukou, ve které držím kelímek s kafem.
Dále mě kamarád naučil, že všechny věci, u kterých fakt nechci, aby mi zmokly, mám před sbalením do batohu strčit do extra igelitky. Už mě ale nevaroval, že když dávám spacák do sáčku, v němž je díra, nemám si myslet, že stačí ho tou dírou dát doprostřed batohu. Zaručeně totiž přímo na ní skončí otevřený zrající sýr, který je rovněž v děravém obalu. Pokaždé, když se ukládám ke spánku, bojím se, že mě přijdou okusovat myši.
Chystám se do Itálie na jachtu a kapitán mě instruoval, ať si seženu klobouk a knížku. Už od Kluže obcházím knihkupectví, ale v angličtině mají buď hrozné blbosti, nebo věci, co už jsem četla. V maďarských knihkupectvích je podobně slabý výběr jako v rumunských, až jsem si ze zoufalství koupila Harryho Pottera ve španělštině s tím, že se naučím španělsky.
O něco později mi došlo, že by se mi k té knížce možná hodil slovník. Jenže španělské slovníky v Maďarsku mají jeden problém. Jsou zpravidla španělsko-maďarské! I vyslala jsem vesmíru přání, že by bylo super někde natrefit na španělsko-anglický slovník, a vyrazila do budapešťské pobočky svého oblíbeného krakovského antikvariátu, kde jsem ho za 50 korun pořídila.
Kdybych věděla, že vesmír bude má přání plnit takto instantně, přála bych si místo slovníku radši mít o 5 kilo míň a o 5 milionů víc.
Na úplně nejzajímavější věc jsem ale přišla, když jsem při hodinovém čekání na rumunsko-maďarských hranicích z nudy zkoumala pas. Schválně – víte bez googlení, co a v jakém jazyce je „Poblacht na Seice“?
Den 31–34 – Terst a plavba podél italského pobřeží
S lodním kapitánem Peťou jsme měli sraz v sobotu v deset večer v Terstu. Nejlevnější ubytko ve městě stálo 30 eur na osobu za postel ve 12lůžkovém pokoji, což se mi platit nechtělo. Naštěstí Peťa jako správný námořník napsal, že má flašku rumu a přespíme na pláži.
Bohužel jeho autobus měl 3 hodiny zpoždění, tak jsem se musela nějak zabavit. Šla jsem do pizzerie, frajersky přijala jídelní lístek pouze v italštině a omylem si objednala pizzu s jedinou zeleninou, kterou nerada – lilkem. Naštěstí Italové umějí dobře udělat i lilek, nacpala jsem se tak, až jsem si musela povolit pásek na šatech.
Pak už jsem radši nefrajeřila a důležité fráze kontrolovala v Google translatoru. Nově jsem se naučila, jak se italsky řekne „Ještě jedno víno, prosím.“, a pro jistotu tuto frází několikrát potrénovala.
Pláž se ukázala být zavřená, tak jsme šli nocovat do jakési rozestavěné budovy vedle. 100metrový apartmán s výhledem na moře a navíc zadarmo? No neberte to.
V neděli jsme si prohlédli Terst a večer vyrazili trajektem do Grada, kde kotví Peťova loď. A tady jsme si konečně užili nocleh na pláži s rumem, kdy jsem si vzpomněla na své oblíbené Piráty z Karibiku: „To je celé to slavné dobrodružství proslulého Jacka Sparrowa? Prostě jste tři dny ležel na pláži a chlastal rum?“ Už chápu, co na tom ti piráti mají.
V pondělí se do naší party přidal Vladimír a konečně jsme vyrazili na moře. Chtěli jsme jet do Benátek, ale vítr foukal přesně opačným směrem, tak jsme holt plachtili opačným směrem. Nádherná plavba rychlostí zhruba 2 km/h se pokazila odpoledne, kdy se mi najednou udělalo poněkud nevolno. Vladimír mě uklidňoval, že na mořského nováčka to ještě snáším docela dobře. Petr dodal, že zhruba po třech dnech si člověk zvykne. Ne na to houpání, na to blití.
Večer jsme zakotvili na mělčině a já usoudila, že přes noc to na lodi fakt nedám, radši si vezmu spacák a karimatku a dojdu na břeh. Ukázalo se, že břeh je vzdálený zhruba tři čtvrtě hodiny brodění po kolena bahnem a ještě půl metrem vody nad tím. Ale pořád to bylo aspoň zdání pevné půdy pod nohama.
Když jeden Ital viděl mé utrpení, nabídl se, že mě ráno k naší lodi zaveze svým člunem. Pak mi řekl, že na mořskou nemoc nemám jíst zeleninu, jen suchary a hodně pít. A nejlepší na zklidnění žaludku že je Coca Cola. Po chvíli mi přivezl jednu vychlazenou plechovku, prý kdyby mi ještě bylo špatně. A k ní plechovku piva, kdyby mi špatně nebylo.
Den 35 – Soča a Triglav
Další den foukal vítr tak málo, že jsme loď většinu času jen táhli nebo tlačili na mělčině, až jsme se večer dostali do přístavu a usoudili, že to nemá cenu, že radši jedeme do Slovinska. Projeli jsme kolem řeky Soči až pod Triglav, kde mě na chvíli bláznivě napadlo, že bych si na něj přeci jen zkusila vyjít. Bohužel mám ale z vody rozřezané chodidlo a docela pajdám, tak jsem na něj jen smutně koukala v západu slunce a přidala si ho na svůj bucket list. Holt někdy příště.
K bucket listu mě inspirovala kamarádka Luďa. Když jsem na něj napsala asi 15 míst, kam se strašně moc chci podívat, napadlo mě, že bych možná mohla mít i jiné životní plány než cestovatelské destinace. Tak jsem se rozhodla, že příští rok uběhnu maraton. Proč si dávat malé cíle, že?
Den 36–40 – Slovinsko: jezero Bled, soutěska Vintgar a Velika Planina
V pátek k Bledu dorazili můj bratr a kamarádi Káťa (ta z Ukrajiny) a Boris. Přijeli celí natěšení na dovolenou a pod heslem „Jsme mladí a divocí“ měli na programu dvakrát víc aktivit, než bylo reálné stihnout.
Tak se nám třeba stalo, že jsme jeden den dopoledne chtěli projít údolí sedmi jezer a odpoledne vylézt na Mangart, čtvrtou nejvyšší horu Slovinska. V praxi jsme se po nastoupání 700 výškových metrů po značně kamenité a exponované trase dostali kolem poledne teprve k prvnímu jezeru. Usoudili jsme, že je to pěkný podvod, když je údolí na kopci, a že nám to stačí a jedeme radši k moři.
Celkově byla tato dovolená značně ve znamení válení u vody a nicnedělání. Na základě rad z ženských časopisů jsme dbali na to, abychom byli celou dobu pobytu na slunku řádně namazaní. Až čtvrtý den, když už nám všem méně či více zrudly různé části těla, jsme došli k tomu, že by možná nebylo od věci mazat se i zvenku. Ale aspoň jsme důkladně otestovali místní pivní i vinnou produkci.
Zjistili jsme, že Slovinsko je nové Chorvatsko: Jsou tu samí Češi. Má to ovšem i své výhody. Jako když jsme dorazili k soutěsce Vintgar, kam se platil vstup 10 eur na osobu. Říkám, že to je jakési drahé a že skupiny od 10 lidí platí jen 8 eur, takže by se nám hodilo sehnat ještě šest lidí. Netrvalo ani minutu, než se za námi shromáždilo dokonce sedm Čechů. Tak jsem koupila lístky všem dohromady a všichni jsme měli radost, jak jsme pěkně ušetřili.
Poslední den jsme se cestou z Lublaně chtěli zastavit na Velike Planine. Napřed jsem do navigace omylem zadala Stara Planina a málem jsme jeli do Bulharska. Naštěstí mě spolucestující včas vyvedli z omylu. Pak nás ta správná Planina trochu vypekla, protože navzdory svému názvu se k ní opět musí šplhat pěkně do kopce a je všechno, jen ne placatá.
Odměnou nám naštěstí nahoře bylo výborné jídlo. Všichni jsme se shodli, že jsme praví středoevropané, protože dosavadní pizzy a kalamari byly fajn, ale pečené prase je holt pečené prase. K němu jsme si navíc užili živou produkci na akordeon od týpka u vedlejšího stolu.
Po cestě domů jsem ovšem zažila velké zklamání, neboť mi ostatní zakázali při řízení poslouchat Hanku Zagorovou. To za tím volantem přijdete o všechnu zábavu, když si nemůžete zpívat „Já si létám, já se vznáším“.
Tak pro zlepšení své i vaší nálady aspoň přidávám dva vtipy, kterým se smějeme už týden:
Ježíš u soudu se ptá: Kdo jsi, že mě soudíš?
Soudce: Já jsem Pilát.
Ježíš: Z Kalibiku?
***
Cizinec se v Praze ptá Pražáka: Elnézést, meg tudná mondani, hogy eljuthatok Bécsbe, amikor körbejárom Brno?
Pražák: Odbočka na Vídeň kde?
Další části
Evropské prázdniny 2021 I. – Polsko
Evropské prázdniny 2021 II. – Ukrajina
Evropské prázdniny 2021 III. – Rumunsko
Evropské prázdniny IV. – Z Maďarska, přes Itálii do Slovinska
Evropské prázdniny V. – Bosna a Hercegovina