Třetí část putování mě zavedla do země krásných hor a Draculy. Čeká mě komplikovaná cesta z Ukrajiny do Rumunska, přechod půlky pohoří Fagaraš (půlka bohatě stačila) a následné poznávání krás rumunských měst z Brašova, přes Sighisoaru a Kluž do příhraniční Oradey.
Den 16 – jak se dostat do Rumunska
Když jsem jela na Ukrajinu, naučila jsem se hezky ukrajinsky říct: „Dobrý den, omlouvám se, ale nemluvím ukrajinsky, jen trochu polsky a rusky. Co je pro vás lepší?“
Bohužel jsem tuto větu ani jednou nepoužila, protože buď jsem se rovnou zvládla s lidmi bavit, nebo jsem se zatvářila zmateně a oni automaticky přepnuli do angličtiny.
Teď ale jedu do země, kde z podstaty věci nerozumím vůbec ničemu. Jediná dvě slova, která rumunsky znám, jsou „sosiri“ a „plecari“, neboli příjezdy a odjezdy, protože jsem si je kdysi při první návštěvě spletla a nasedla do vlaku opačným směrem.
Proto jsem se naučila základní užitečné fráze:
- „Dobrý den, máte prosím k jídlu něco bez kopru?“
- „Dvojitou kávu prosím.“
- „Prosím neunášejte mě, za mě nikdo nic nezaplatí.“
- A pro případ setkání s divokými psy v horách mám připravenou ultimátní výhrůžku: „Jestli mě kousneš, tak tě taky kousnu.“ Její nebezpečnost ovšem trošku sráží to, že já na rozdíl od nich jsem očkovaná proti vzteklině.
Dostat se z Ukrajiny do Rumunska je celkem dobrodrůžo. Ani tady momentálně nejezdí mezinárodní vlaky, takže se pohybuji takovými přískoky mezi většími městy a přes hranice jedu autobusem. Na druhý pokus, protože první jízdenku mi zrušili. Zato se ale svezu nočním vlakem, na což se moc těším!
Níže vidíte mapu, odkud kam se potřebuji dostat, a skutečnou trasu, kudy pojedu. A ano, napadlo mě jet stopem, ale to bych se ochudila o ty vláčky.
Den 17 – z Černivci do Sučavy
Dnes ráno jsem došla na nádraží v Černivci, abych zjistila, že autobus do rumunské Sučavy o víkendu nejezdí. Říkala jsem paní u přepážky, že na něj mám koupenou jízdenku. Ona na to, ať si zavolám na infolinku, že mi vrátí peníze. Já bych teda radši ten autobus…
Zahlédla jsem snědého týpka s velkým kufrem a usoudila, že to určitě bude Rumun (ať žijí stereotypy). Byl, uměl trochu česky, protože pracoval v Česku pro Rohlík, říkal, že též jede do Sučavy, a poradil mi autobus na hranice. Dál pak uvidíme.
Na hranicích jsme přibrali do trojky mladého Ukrajince, který se tu vyznal a sehnal taxi do nejbližší vesnice, odkud jezdí autobus do Sučavy. Bohužel nejbližší měl jet za 4 hodiny, tak jsme začali stopovat. Když na náš flek přišla ještě jedna paní, už jsme se radši složili na taxi. 40 km v přepočtu za 100 Kč na osobu mi přišlo dost v pohodě.
V Sučavě na nádraží paní za přepážkou uměla jen rumunsky a já si pro změnu pamatuju jen tu svoji kousací větu, tak jsem na mobilu ukázala čas odjezdu a cílovou stanici a gestem naznačila, že bych ráda spací vagón. Cena za jízdenku se mi zdála překvapivě nízká, tak jsem si pro jistotu nechala od jednoho chlapce přeložit, že mám opravdu lehátko. A jak tvrdím, že nejsem žádný šotouš, tak se stačilo kouknout na jízdenku na typ vagónu Bc.
Den 18–21 – přechod pohoří Fagaraš
Jsem z toho Rumunska lehce zmatená. Vždycky, když něco řeším, vymyslím si, jak to odkomunikuju se svojí znalostí pěti a půl rumunských slov, začnu pantomimovat, načež se na mě dotyčná osoba podívá jak na vola a plynulou angličtinou se zeptá, co potřebuju.
Výjimkou byl sympatický pár ve středních letech, se kterým jsem sdílela kupé v nočním vlaku ze Sučavy do Vintu de Jos. Paní se zeptala, jestli kromě angličtiny náhodou nemluvím ještě nějakým jazykem. Nadhodila jsem ruštinu. Sice zním jak tatar, protože mám v hlavě pořád ukrajinštinu a trvá mi přeladit na [da], [charašo] a redukování samohlásek, ale popovídaly jsme si pěkně.
Jsou s manželem z Moldavska, on taky chodí po horách, doporučil mi, co vidět na Fagaraši, s paní jsme probraly situaci kolem covidu a očkování v Moldavsku a Česku, ekonomickou situaci, zanadávaly si na Putina a pak mi řekla, že mám jet do Řecka, že jsou tam skvělí lidi. Tak proč ne, že…
Přestup ve Vintu de Jos v půl čtvrté ráno byl teda skvělý nápad. V polokómatu jsem jen přelezla z vlaku do vlaku a zalomila to na další dvě hodiny na sedačkách vedle již spících Rumunů. Probudila jsem se dvě minuty před příjezdem do Sibiu.
Sotva jsem stačila sbalit spacák, oslovil mě týpek: „Čau, jak ses vyspala? Zvu tě na kafe, vypadáš, že ho potřebuješ.“ V šest ráno byl otevřený jen pofidérní stánek u nádraží, ale darovanému kafi na stupeň pražení nehleď.
Chlápek se jmenuje Lucien, pracuje na stavbách všude možně po Evropě, byl i v Česku a protože já jsem měla hodinu do odjezdu dalšího vlaku a on do začátku práce, vzal mě na prohlídku města.
Když jsem konečně dojela do vesnice pod Fagaraš a našla ideální stopovací flek směr jezero Balea, kde jsem se měla potkat s kámoši, na fleku už jeden vousatý sympaťák stál. Zaradovala jsem, že můžeme jet spolu, ale on bohužel právě z hor slezl a mířil do Bukurešti. Jmenuje se Jakub, je z Prahy a byl prvním důkazem, že jakmile na Fagaraši potkáte někoho s velkými batohy, v 90 % případů to budou Češi.
Auto mi zastavilo asi po 15 minutách, týpkovi jsem vůbec nerozuměla, kam jede, ale otočil se se mnou až k jezeru. Lidi jsou tu prostě zlatí.
U jezera jsem byla zhruba v jedenáct dopoledne a pak až do osmi večer čekala na kamaráda Michala, který se svými kamarády šel už dva dny od západu. Jak se ukázalo, plánování trasy podle Mapy.cz nebyl dobrý nápad, protože všechny časy jednotlivých úseků je potřeba vynásobit dvěma. Nicméně Michal se jako správný gentleman hecnul, nechal kamarády za sebou a došel až ke mně, aby mě v horách nenechal samotnou bez stanu. Díky bohu, protože jinak bych tam strašlivě umřela.
Musím říct, že je skvělé jít do hor s přiměřeně cizím člověkem. Oba totiž máte lehký zdvořilostní odstup, chováte se k sobě vlídně a staráte se, aby vám ten druhý dlouho vydržel ve zdraví i duševní pohodě. Michal mě tak neustále krmil (trochu to přehnal se zásobami jídla, tak jsem mu odlehčovala náklad) a půjčil mi jednu hůl, aby moje kolena vydržela neustálé prudké sestupy.
O mně prohlásil, že jsem též dobrá společnost do hor, neboť nepičuju, dělám mu kontrastní popředí fotek a při návratu do civilizace se se mnou snáz stopuje.
Fagaraši se přezdívá Deštivé hory. V našem případě se to projevilo čtyřmi zcela slunečnými dny s jednou krátkou přeháňkou, když jsme nocovali v turistické boudě. Mé mrakoplašské schopnosti jsou zpět!
Jinak bych k Fagaraši řekla snad jen to, že hory jsou to krásné, výhledy úchvatné, ale celý den lozíte hore dole po kamenech jako kamzíci. A když se Mapy.cz tváří, že cesta většinu času vede po vrstevnici, ve skutečnosti denně nastoupáte a zase slezete tisíc výškových metrů.
Kdyby vás toho ale zajímalo víc, sepsala jsem o přechodu Fagaraše praktický článek.
Den 22 – Brašov
Nastudovala jsem si na Wikipedii, jaká jsou tradiční rumunská jídla, vygooglila v Brašově tradiční rumunskou restauraci a vyrazila degustovat. V jídelním lístku stálo „Cabbage rolls with sauer cream and polenta“. Ověřila jsem si u číšníka, že je to opravdu ta jejich specialita plněná mletým masem, nechala si k tomu doporučit vhodné červené víno a v rámci natěšenosti se zapomněla zeptat, jestli na to náhodou nesypou ten zelený bordel. A víte co? Sypou!
V Brašově je rovněž tradiční česká hospoda s názvem Kundera, kde kromě řízku s bramborovým salátem dostanete například „Brno burger“. Já jsem byla pořád nacpaná těmi zelnými rolkami, tak jsem místní kuchyni neotestovala, ale myslím si, že restaurace pojmenována po Kunderovi by měla vařit spíš francouzská jídla.
Den 23 – Sighisoara
Dnes ráno jsem v Brašově na hostelu potkala týpka v mikině Zajo. Zeptala jsem se, odkud je, a samozřejmě, že z Česka. Říkal, že byl na hřebeni vedle Fagaraše, ale na Fagaraš už nepokračoval kvůli hlášeným bouřkám. Pak mě sjel pohledem a řekl: „Ty asi cestuješ spíš po městech, co?“
V Rumunsku mají dobře vymyšlená nouzová varování. Chodí totiž na mobil jako systémové výstražné upozornění bez ohledu na to, jestli máte signál. A ten mobil při tom fest zařve, abyste ho náhodou nepřeslechli. Když na Fagaraši přijde varování před medvědem, je to užitečné. Ale když všem lidem ve vlaku začnou najednou řvát mobily kvůli silným bouřkám, zní to jako začátek Války světů.
Rumunské vlaky mají průměrnou rychlost 50 km/h a to i v případě, že se jedná o mezinárodní expres z Bukurešti do Budapešti. Výsledkem tak je, že mi cesta z Brašova do příhraniční Oradey trvala tři dny.
Cestou jsem se stavila v Sighisoaře, kde byl o víkendu středověký festival, a pak v Kluži, kde byl pro změnu filmový festival. Ani o jednom jsem nevěděla a na můj vkus bylo všude poněkud přeplněno, ale v obou městech měli dobré jídlo, takže ve finále cajk.
V Sighisoaře na nádraží se mě mladý klučina zeptal, odkud jsem, kolik mi je a jaké jsem znamení. Na to mi udělal astrologický rozbor mé osobnosti: prý jsem citlivá a mám hodně ženské energie. Pak se mě ptal na oblíbenou hudbu a doporučil, že mám poslouchat Linkin Park. Asi na vyrovnání té ženské energie.
Den 24 – Kluž
V Kluži jsem sedla do sympatické kavárny s tím, že strávím nedělní odpoledne prací. Jakmile jsem vytáhla počítač, přišla servírka, že používání notebooků je tady o víkendu zakázáno. Tady jako v Rumunsku? Ne, prý v jejich podniku. Jejich problém, mohla jsem jim udělat větší kšeft. Natruc jsem tam seděla dvě hodiny u jednoho kafe a pracovala s mobilem a sešitem.
Osmý den v Rumunsku jsem zjistila, že lei mají jiný kurz vůči koruně, než jsem myslela. Všechno je najednou o 13 % levnější! Škoda, že už mi zbyl jen jeden den, mám chuť jít utrácet.
Další části
Evropské prázdniny 2021 I. – Polsko
Evropské prázdniny 2021 II. – Ukrajina
Evropské prázdniny 2021 III. – Rumunsko
Evropské prázdniny IV. – Z Maďarska, přes Itálii do Slovinska
Evropské prázdniny V. – Bosna a Hercegovina