Prodloužený víkend stopem po Bosně

Uznávám, že Bosna není destinací, která se vám vybaví při vyslovení spojení “prodloužený víkend”. My jsme s Anet měly hned tři dobré důvody, proč tam jet.

1. Anet tam během závodu LowCost Race zapomněla spacák.

2. Chtěly jsme se podívat do Mostaru už během závodu, ale okolnosti nám nepřály.

3. Zpáteční letenky z Bratislavy byly za 20 eur.

Jak se dostat do Bosny

Jedno páteční ráno uprostřed října jsme tak vystoupily na letišti v Tuzle. Plánem bylo projet stopem celou Bosnu, navštívit Mostar, Sarajevo a Tuzlu. Hned u letiště jsme se skamarádili s kluky, kteří nám přislíbili odvoz na půl cesty do Mostaru.

O chvíli později opravdu přijela dodávka, do které se naskládalo sedm kluků a my. Pouštěli nám klasické bosenské hity, vyprávěli, že byli na výletě v Bratislavě a přitom navštívili i Brno, nabídli nám trávu a občerstvení a o čtyři hodiny později nás vyhodili u města Zenica.

Tam jsme čekaly asi 15 minut, než jsme nasedly do auta k manželskému páru ve středním věku a pokračovaly dál až do Mostaru. Řidič se nás ptal, zda víme, kde je Mostar. Odvětily jsme, že přece v jižní části Bosny. Jenže on není v Bosně, je v Hercegovině a tamější obyvatelé špatně snášejí, že Bosňané se snaží existenci Hercegoviny ignorovat.

Mostar

Ubytovaly jsme se v Hostelu Mirror, ale nabídka na Bookingu je široká a ceny všude dost podobné. Hostel si nás získal bohatou snídaní a dezertem hurmadžici na uvítanou, který peče babička pana domácího.

Centrum Mostaru je celkem malé, ale neuvěřitelně krásné. Toulat se malebnými uličkami opravdu stojí za to. Dominantou města je Stari most původně ze 16. století, který byl ale zničen během války v roce 1993 a obnoven v roce 2004.

Na jídlo doporučuji zajít do kterékoliv malé čevabdžinice (bistro, kde nabízejí primárně čevabčiči) nebo si nakupte v supermarketu místní sýry, ovoce a víno a dejte si piknik u řeky.

Smutné je, že jakmile se dostanete kousek dál od historického centra, pořád narážíte na pozůstatky války. Unikátem je Sniper tower, věž bývalé banky, která (jak název napovídá) sloužila za války jako ostřelovací věž. Dnes je protiválečným mementem se spoustou graffiti.

Oficiálně se dovnitř chodit nemá, je obehnaná plotem, ale snadno ho přelezete. Její návštěva je neskutečně emocionální záležitost.

Na rozdíl od LowCost Race, teď jsme nikam nespěchaly a navíc jsme mohly utrácet peníze, takže jsme si to náležitě užívaly. Druhý den jsme zašly do restaurace v centru s krásným výhledem. Číšník se na nás ale díval poněkud divně, když jsme si v 11 dopoledne objednaly víno a na jeho ujištění, zda myslíme skleničku, jsme svorně odvětily, že myslíme litrovou karafu.

Sarajevo

Odpoledne jsme se vydaly na okraj města k silnici směr Sarajevo. Zhruba za 10 minut nám zastavil Bosňan tureckého původu, který dělal řidiče a průvodce dvěma tureckým profesorům, co přijeli do Sarajeva na jakousi konferenci.

Říkal, že vlastní cestovku a jezdí do Mostaru s turisty každý týden, takže cestu zná nazpaměť. Podle toho, jak řezal zatáčky, tomu celkem věřím. Pak z něj navíc vypadlo, že býval profesionálním řidičem rallye.

Když jsme projížděli horským tunelem rychlostí 170 km/h a on si začal natáčet tachometr na instastories, už jsem lehce znervózněla. Naštěstí jsme dojeli ve zdraví a hodil nás až do centra Sarajeva.

V Sarajevu jsme bydlely v Hostelu Massimo. Dobrá cena, samostatný pokoj, kousek od centra, jen snídaně byla více než skromná.

Sarajevu se přezdívá evropský Jeruzalém a je pravda, že vzhledem i atmosférou se historické centrum hodně podobá jeruzalémskému starému městu. Jen je tu méně turistů, méně vlezlí prodavači a podstatně nižší ceny.

Prohlídku Sarajeva jsme zahájily vyběhnutím na kopec ke Žluté pevnosti ve východní části historického centra, odkud je krásný výhled na západ slunce nad městem. Výhled připomíná pohled na Jeruzalém z Olivové hory, dokonce se v obou případech jde přes malebný hřbitov. Jen na tom sarajevském je děsivé, že všichni pohřbení mají rok úmrtí 1994-1996.

Prvním navštíveným podnikem byla kouzelná čajovna Dzirlo. Majitelka nás učila, jak správně pít bosenskou kávu připravovanou v džezvě. Nejprve zamícháte kal na povrchu, necháte klesnout sedlinu a poté nalijete do šálku. V něm necháte ještě cca minutu stát, aby se usadily zbytky sedliny a káva měla správnou teplotu.

Cukr se nedává do kávy, nýbrž kostku vezmete do ruky, jen lehce namočíte, ukousnete a zapijete kávou. Ke kávě zde servírují tradiční skořicový nápoj sherbet. Pro zájemce článek o historii tohoto nápoje včetně receptů.

Oblíbenou večerní zábavou místní mládeže je kouření vodní dýmky. Tu zde nemají na rozdíl od nás v čajovnách, ale ve specializovaných shisha housech. Většinou je to obrovský, zakouřený, narvaný, hlučný podnik s příliš hlasitou hudbou.

Po chvilce bloudění se nám naštěstí podařilo najít jeden menší a přívětivější. Obecně je příjemné sedět s dýmkou venku na ulici, ale večer už na to nebylo dostatečně teplo.

K jídlu doporučuji jakoukoliv čevabdžinicu, kebabárnu nebo falafelárnu. Orientujte se podle toho, kam chodí hodně lidí. Jako dezert pak již zmíněné hurmidžici, baklavu nebo třeba šťávu z granátových jablek. Dokonce uprostřed Sarajeva mají krámek s trdelníkem a kolem desáté večer to byl velký hit.

Kromě čajovny Dzirlo další podnik, který stojí za návštěvu, je kavárna Miris Dunja uprostřed starého města. Bosenské kávy a tureckého čaje se nám za celou dobu nepodařilo přepít.

Třetí den dopoledne jsme ještě zevlovaly po městě, zašly se podívat na místo, kde byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d`Este, a na úžasnou radnici/knihovnu. Dovnitř jsme nešly, protože se tam platilo nekřesťanské vstupné, ale vypadá to tam takto.

Tuzla

Odpoledne jsme si stouply na výpadovku směr Tuzla s cedulí s nápisem Tuzla a během pár minut nám zastavil manželský pár, který nás odvezl… ano, do Tuzly. V Bosně se stopuje fakt skvěle a neměly jsme žádný problém. Stačí klasicky napsat jméno destinace na ceduli, usmívat se a mávat na řidiče.

Mise “zachraň spacák z Tuzly” pomalu spěla do finále. Bohužel autobusová společnost, v jejímž vozu spacák zůstal, měla pochopitelně v neděli večer zavřeno. Paní v sousední sázkové kanceláři sice ochotně volala na všechny strany, ale nikoho kompetentního, kdo by o spacáku věděl, nesehnala. Sice slíbila, že předá kontakt, ať se nám někdo ozve a spacák pošle, ale Anet ho nemá dodnes.

Pak jsme chvíli pokecaly s týpkem, kterého život v Tuzle pranic netěší, ale nemůže sehnat práci jinde. Nechal se vyhodit ze zámořské výletní lodi, což byla práce jeho snů, ale bohužel na jedné párty skončil v zasedačce vedení s jednou pasažérkou. To kapitán jaksi nemohl netolerovat.

Nevypadá to, že by se dokázal poučit z chyb. Teď má práci v baru, kterou nesnáší, a do práce jezdí každý den 30 km na kole, protože mu sebrali řidičák za řízení v opilosti. Ale jinak to byl milý mládenec a dobře se s ním povídalo.

Po večeři jsme už jen zamířily na ubytko. Tuzla je malá a nic moc zajímavého tam není, kromě jakýchsi termálních jezer, které byly na podzim zavřené.

Letiště v Tuzle je kus za městem a nechtěly jsme řešit, jak se tam budeme v pět ráno dostávat, abychom stihly ranní let, tak jsme pro nocleh zvolily motel Mövenpick asi 10 minut pěšky od letiště. Můžu k němu říct jen to, že kamioňák na cestách v Bosně asi nemá velké požadavky na komfort a soukromí. Postel ale fungovala, takže svůj účel ubytování splnilo.

Shrnutí, co jsme stihly za 78 hodin:

• Ujely 282 km vlakem z Brna do Bratislavy a zpátky
• Uletěly 840 km z Bratislavy do Tuzly a zpátky
• Ujely 560 km stopem 4 auty po Bosně
• Prozkoumaly 3 města
• Spaly ve 3 hostelech
• Navštívily 11 podniků
• Vypily 3 litry vína, 1 menší lahev fíkové pálenky, 6 bosenských káv a 10 tureckých čajů
• Vykouřily dvě vodní dýmky
• Snědly strašně moc jídla, hlavně čevabčiči a místních sýrů
• Přispěly na výsadbu stromů a na děti s plicními chorobami
• Zjistily, že se do Bosny chceme co nejdřív vrátit, protože je tam strašně moc věcí k objevování