Po zkušenosti s vlakovou jízdenkou InterRail z předchozího roku jsme se s tehdejším přítelem rozhodli v létě 2011 opět vyrazit na 3týdenní cestu, tentokrát směrem na západ. Opět jsme měli skromý rozpočet 10 eur na den (což i tenkrát byla dost výzva). Opět jsme měli v plánu nocovat ve stanu nebo v nočních vlacích. A opět jsme si psali deník, z nějž vybírám zajímavé nebo praktické a stále platné pasáže.
Představte si, že tenkrát sotva začínaly chytré telefony, ovšem datový roaming stál tolik peněz, že jsme na něj ani nepomysleli. Google mapy možná existovaly, ale rozhodně ne v mém telefonu. A poplatky za placení kartou v zahraničí byly tak vysoké, že jsme jeli jen s hotovostí. Informace, které jsme si nenašli předem doma, jsme prostě neměli. Mapu jsme získali až v papírové podobě na místě a na veškeré informace se museli ptát. Celkově to cestování bylo mnohem dramatičtější než dnes.
Den první 13. srpna 2011 – Z Brna do Amsterdamu
Jak zpívá Nohavica, v pět třicet pět jednou z pravidelných linek nejedeme sedm zastávek do Kateřinek, nýbrž čtyři zastávky do Prahy. A pak nepočítaně dalších do Berlína. Ve vlaku z Berlína do Utrechtu jsme vedle sebe měli skupinu šesti hlučných Angličanů, co na sebe celou dobu pokřikovali a hráli žolíky s kartami s fotkami Williama a Kate.
Postupně je naštěstí přemohla únava, takže nakonec byla dlouhá sedmihodinová cesta poměrně klidná. Po přestupu v Utrechtu jsme se kolem deváté večer dostali do Amsterodamu. Byla tma a moc nebylo vidět, což ale bylo možná dobře. Díky neuvěřitelnému množství lidí mířících za zábavou Amsterdam opravdu žil, ale nějak jsem neměla chuť se k nim přidat.
Víc mi vyhovovalo sezení na lavičce u kanálu a pozorování kolemjedoucích cyklistů. Napřed si říkáte, jak je super, že tu všichni jezdí na kole, ale když jste pak nuceni co pět metrů uskakovat před bezohledně se řítícím cyklistou, zjistíte, že i auta mají něco do sebe. Aspoň nejezdí po chodníku.
Celou dobu jsme bohužel tahali batohy, protože skříňky na nádraží fungovaly pouze na platební kartu, kterou jsme sebou z bezpečnostních důvodů ani jeden neměli.
Jelikož v Amsterodamu nenajdete kousek souvislého travního porostu a přespávání na nádražích v západní Evropě asi nebude tolerované, rozhodli jsme se do rána pendlovat vlaky a přespávat v nich.
K ránu nás vypekli hlídači na nádraží v Eidhovenu, kde jsme skoro tři hodiny tvrdli, protože odtamtud nejel žádný vlak. Vyhnali nás ven a nádraží zamkli do půl sedmé, i když venku pršelo. Po bezdomoveckém způsobu jsme se nacpali pod stříšku u dveří, místo kartonů pod sebe rozložili spacáky a spali přímo na chodníku. Pohodlné to zrovna nebylo a společnost většího množství černochů mi taky nebyla příjemná, ale přežili jsme.
Nizozemí je sice nazýváno zemí tulipánů a větrných mlýnů, ovšem obojí nezaslouženě. Naprostá absence jakýchkoli kytek by se ještě dala omluvit tím, že je srpen, ale mlýny snad před nepřízní počasí neschovávají.
Den druhý 14. srpna – V Bruggách a v Boulogne (neplést s Bolognou)
Ráno jsme bez komplikací dorazili zpět do Amsterodamu, konečně našli otevřený obchod a nakoupili sendviče na cestu. Vlak do Bruselu jsme stihli díky tomu, že měl dvacet minut zpoždění.
„Návštěva“ Bruselu trvala asi patnáct minut, přičemž se omezila pouze na nádraží, protože sem máme v plánu vyrazit někdy extra. Po zjištění, že z Bruselu do Paříže jezdí jen TGV s příplatky za rezervaci, jsme se rozhodli to vzít přes Gent. Předtím jsme ještě zamířili do Brugg, města, které jsem viděla v televizi.
V Bruggách to kupodivu vypadá úplně jako ve filmu V Bruggách. I když mě přítel hned po východu z nádraží docela vyděsil, neboť na moje ujištění, jak ve filmu město vypadalo krásně, odpověděl otázkou, jestli si jsem jistá, že se ten film natáčel opravdu v Bruggách.
Naštěstí natáčel a nám se naskytl pohled na zatím nejhezčí město naší cesty. Dojem z pěkného města nepřehlušily ani davy turistů. Kombinace středověkého panského sídla a hudby místních alternativních pouličních umělců byla perfektní.
Pak jsme sice asi hodinu marně bloudili městem a hledali otevřený supermarket, ale nakonec jsme narazili na jakési lahůdkářství, kde jsme se zásobili místními sýry. Přítel podotkl, že by u jména sýru mělo být uvedeno i množství smradu, které bude po jeho otevření vypuštěno do okolí. Ze svého kousku snědl jen půlku a ta druhá by prý druhý den mohla účinkovat jako biologická zbraň… Mně chutnalo všechno a dojedla jsem i jeho porci.
K večeru jsme přes Gent zamířili do francouzského Lille, kde jednak není nic k vidění a jednak se po nádraží procházeli vojáci s puškami. Přítel rozhodl, že tam nezůstaneme, a z několika málo vlaků jsme si vybrali ten do Boulogne, protože to bylo u moře.
S rozčarováním jsme zjistili, že se po Francii i na krátké vzdálenosti obtížně cestuje něčím jiným než TGV, kde se připlácí až 15 eur za rezervaci. Přesouvali jsme sejen velice pomalu.
Do Boulogne jsme dorazili kolem jedenácté večer a zamířili k pláži. Byla to sázka naslepo, jelikož z mapy nešlo vyčíst, jak pláž vypadá, ale nakonec to celkem ušlo.
Den třetí 15. srpna – Přeplněná Paříž
Docela dobře jsme se vyspali a ráno zamířili zpět na nádraží, abychom kolem poledne dojeli do Paříže. Na nádraží mají zajímavou úschovnu zavazadel, kde se ke skříňkám dostanete pouze po projití rentgenem. Jeho obsluha byla momentálně na obědě a hodinu jsme na ni museli čekat. Ještě štěstí, že jsme byli první na řadě. Čekání jsem si krátila čtením francouzského Cosmopolitanu nalezeného ve vlaku, který je ještě blbější než český.
Přítel se těšil na romantický Montmartre, bohužel byl nahrazen značně nepřívětivým Montmartrem, kde se člověk místy bál jít i ve dne, katedrála Sacre Coeur byla obsypaná davy turistů a kabaret Moulin Rouge taktéž.
Metrem jsme přejeli k Arc de triomphe a těšili se na výhled na Paříž, neboť nahoru je pro studenty vstup zadarmo. Odradila nás ale fronta čítající snad 200 lidí. Raději jsme vyrazili k Eiffelově věži, kde bylo pro změnu lidí snad tisíc a fronta u každého pilíře vypadala na několik hodin. Nejvíc mě ale pobavila přítelova hláška ve chvíli, kdy věž poprvé uviděl: „Jé, ta je ošklivá. To je děs, mně se vůbec nelíbí, nedivím se, že ji tu Francouzi tenkrát nechtěli.“
Chvilku jsme pod ní jen poseděli, pokochali se výhledem a zamířili podél Seiny k Louvru a Notre Dame. Procházka byla dlouhá, ale úspěšně jsme ji zvládli, všechno vyfotili a vrátili se zpět na Gare du Nord. V Paříži je několik nádraží, vzájemně nepropojených, odkud odjíždějí vlaky do různých koutů země. Pro cestu dál na jih jsme se proto museli metrem přesunout na Gare Montparnasse. Jelikož jsme nechtěli platit za TGV, jeli jsme zatím aspoň do Le Mans a přenocovali u řeky v místním parku.
Den čtvrtý 16. srpna – Z Le Mans přes Nantes do Španělska
Původně jsme chtěli jet k Mont St. Michel, ale první vlak jel až odpoledne a přímo na místo bychom se museli dostávat složitě autobusy. Proto jsme raději vyrazili na jih, prozatím do Nantes. Je to překvapivě pěkné město: malebné uličky, středověké domy, monumentální katedrála, pěkný hrad, parky, ale hlavně skoro žádní lidé. Oproti přeplněné Paříži příjemná změna.
Jak jsme se pak dozvěděli, byl v době naší návštěvy Paříže svátek Nanebevzetí panny Marie a zřejmě všichni Francouzi využili prodlouženého víkendu k návštěvě metropole.
Pak už hurá do Bordeaux, kde jsme bohužel zjistili, že nic jiného než TGV dál do Španělska nejede. Obětovali jsme šest eur za místenku, ale naprosto zbytečně, protože vlak byl poloprázdný a za celou cestu nepřišel průvodčí. I když má TGV v názvu velkou rychlost (TGV = train a grande vitesse, vysokorychlostní vlak), celou cestu se pěkně vlekl.
Chtěli jsme jet do Lisabonu, ale vlak byl beznadějně plný. Pán za přepážkou lámanou španělo-francouzštinou vysvětloval, že máme přijít ráno zkusit koupit místenky na další den. Nechtělo se nám trávit 24 hodin ve městě, které nevypadalo příliš vábně, jen jsme přenocovali v jakémsi parku a ráno vyrazili pryč.
Den pátý 17. srpna – Napříč severním Španělskem
Mysleli jste si, že s Francouzi je těžká domluva, protože nemluví jinak než francouzsky? Jeďte do Španělska, tam teprve uvidíte. Rovněž bych se chtěla omluvit francouzským železnicím, že jsem si o nich myslela špatné věci. Z Irunu jede denně 15 vlaků, z toho jediný bez povinné rezervace kamsi do místní díry. Vlak do Madridu byl pochopitelně plný a varianta za 13,5 eur se nám moc nezamlouvala. Příplatky jsou totiž za jednotlivé vlaky, které na cestě použijeme, a nezáleží na tom, jak dlouhou vzdálenost ujedeme.
Proto jsme si vybrali jeden z prvních vlaků jedoucí do jakési A Coruñi na severozápadním okraji Španělska, odkud se snad dostaneme i do toho Portugalska. Za příplatek pouhých 6,75 eur jsme dostali 12hodinovou vyhlídkovou jízdu přes celé Španělsko. Ne že by toho teda bylo moc k vidění.
Kolem deváté večer jsme dojeli do A Coruñi, kde teprve začala zábava. Vlak do Madridu? Plný na dnešek i zítřek. Vlak do Barcelony? Plný na čtyři dny dopředu. Vlak kamkoliv jinam? Jede třikrát denně jen do nějaké díry.
Jediné, co jsme sehnali, byla rezervace na vlak zpátky do Irunu na druhý den ráno. Sice jsme za něj opět museli připlatit skoro 7 eur a strávit další den sezením ve vlaku na trase, kterou už známe, ale nemohli jsme se dočkat, až se dostaneme do teď už opěvované Francie. Povečeřeli jsme výborný kebab za 3,5 eur a zakempili v okrasném parčíku kousek od nádraží.
Nevyřčená otázka, jak je možné, že je trávník v parku tak zelený, se brzy dočkala odpovědi v podobě samozavlažovacího systému, který se spustil jen pár metrů od nás. Museli jsme před ním se všemi věcmi i se stanem utíkat hned dvakrát, jednou navečer a pak znovu nad ránem. Kupodivu jsme to ale přežili celkem v suchu.
Den šestý 18. srpna – Napříč severním Španělskem zase zpátky
Ráno hurá směr Irun. Tentokrát bohužel cesta nebyla tolik příjemná, protože hned v Santiagu de Compostela se vlak téměř zaplnil, a následujících deset hodin jsme strávili namačkaní na sebe. Kolem deváté večer jsme přejeli francouzské hranice a vydali se v přímořském městečku Hendaye hledat pláž. Po chvíli bloudění jsme na ni dorazili, postavili stan a usnuli jako dřeva.
Den sedmý 19. srpna – Na pláži ve francouzském Hendaye
Na pláži bylo od rána pěkně živo, lidé venčili pejsky, běhali, stavěli stánky… V blízkosti byl kromě záchodů a sprch i supermarket, nic nám tedy nechybělo a mohli jsme strávit celý den u moře.
Voda byla příjemně teplá, stavěli jsme z písku pevnost a co chvíli se vrhali do vln. Večer nastalo trochu nepříjemné překvapení, protože vypnuli sprchy, ale já měla vlasy plné soli a písku. Jak jsem ale zjistila, člověk se dokáže celý včetně vlasů umýt vodou z jedné PET lahve.
Den osmý 20. srpna – Bloudění noční Barcelonou
Brzy ráno jsme se vydali na nádraží chytit vlak do Toulouse, kde naše první cesta vedla do lékárny. Prodavačce jsem nejprve polopaticky vysvětlila, že potřebuji něco na červenou kůži od slunce, a nakonec ji svá spálená ramena pro jistotu ukázala. Naštěstí pochopila a prodala mi vcelku levnou mast, která na rozsáhlé spáleniny během pár dní pomohla.
Celý den byl ve znamení pomalého přesouvání regionálními vlaky směrem na východ za účelem dostat se do Španělska z východu a vidět alespoň Barcelonu. Jedinou zastávkou bylo Carcassonne. Příteli se v děsném vedru nechtělo nikam chodit, zvlášť s batohem na spálených zádech, vyrazila jsem proto sama najít ten slavný hrad.
Na slunci se fakt nedalo vydržet, skákala jsem ze stínu do stínu a když jsem se k hradu konečně vyšplhala a uviděla davy lidí, pořídila jsem jen pár fotek a radši se vrátila na nádraží.
Do večera se nám podařilo dostat ke španělským hranicím, kde jsme chtěli zakempit někde u moře. Ovšem představa, že budeme zítra chodit po městě v takovém vedru, jaké bylo dnes, nás donutila změnit plány a vyrazit hned na noční procházku Barcelony.
Batohy jsme nechali v úschovně a jen s pár nejnutnějšími věcmi vyrazili. Na nádraží nebyly žádné informace, pouze jakási neurčitá mapa zobrazující zejména linky MHD. Půl hodiny jsme bloudili ulicemi, než jsem na zemi našla sice značně jetou, ale přesto použitelnou mapku.
Chtěli jsme najít Sagradu Famíliu, což nebylo vůbec jednoduché, neboť katedrála je utopená ve tmě. Fakt zvláštní, že Španělé žijící zejména nočním životem nemají osvětlenou svou nejznámější památku. Měli by se učit od Pařížanů a jejich zářící Eiffelky. Od Sagrady jsme se vydali směr staré město, abychom zjistili, co je tu ještě zajímavého k vidění.
Na nic extra jsme nenarazili a zmoženi únavou zakempili v parčíku v blízkosti jakéhosi vítězného oblouku, kde už pár lidí spalo. Probudili jsme se asi po třech hodinách a přítel zjistil, že mu zmizela taška. Naštěstí jsme ji našli vybrakovanou o pár metrů dál. Zřejmě když zloděj zjistil, že se mu holicí strojek, šátek ani nutella nehodí, nechal je tam.
Nad ránem jsme vyrazili k moři pozorovat východ slunce a zjistit, jestli tam nejsou sprchy. Bohužel kousek od pláže zrovna končila nějaká velká párty a pláž byla plná opilých teenagerů, kteří se polonazí vrhali do vody.
Pak následoval dost adrenalinový zážitek, kdy jsem se vydala na molo vyfotit slunce stoupající z moře a zaujata hledáním nejvhodnějšího záběru úplně přehlédla, že dole pod molem provádí jedna černoška zjevně placený orální sex nějakému místnímu mafiosovi za bedlivého dozoru dvou svých kolegyň. Když na mě začali křičet, nejdřív jsem vůbec nevnímala, co dělají. Jen jsem na ně mávla, že fotím slunce, ne je, ať se nestresují.
Všechny tři začaly vřeštět ještě víc, kolem hlavy mi prolétla plechovka s pivem a jedna z nich dokonce rozbila skleněnou lahev a šla s ní proti mně za neustálého výhrůžného opakování: „Do you wanna fight?“ Naštěstí mafioso byl chápavější, nonšalantně si zapnul poklopec a vydal se k nám uklidnit situaci se slovy: „That’s my party. You are not invited to my party. Go away.“ Což jsme teda šli.
Den devátý 21. srpna – Krajina jihovýchodní Francie
Pomalu jsme se vlakem posouvali směr severovýchod. Udělali jsme si zajížďku do Marseille, protože se přítel chtěl projet krajinou Camarque, ale bohužel z vlaku nebylo nic moc vidět. Spíš teda nic než moc. Přítel se vůbec nechtěl jít projít do města kvůli nechvalně proslulým přistěhovalcům (tvrdil on, já už v Marseille byla a naopak se mi tam líbilo), jen jsme počkali na vlak do Valence a vyrazili na sever.
V městečku Valence se nám líbilo zejména proto, že jsme hned po východu z nádraží viděli čtyři občerstvovací zařízení. Ještě pořád jsme byli rozčarovaní z toho, že jsme za celou dobu bloudění po Barceloně nenarazili ani na jeden stánek s čímkoliv k jídlu, usadili jsme se proto k nejbližším Turkům a objednali si napůl celé menu.
Chtěli jsme se utábořit v místním rozlehlém a krásném parku, ale zřejmě tu mají s nočními spáči neblahé zkušenosti a chtějí si hrát na zmenšenou obdobu zahrad ve Versailles, proto park na noc zamykají. Museli jsme vzít za vděk jiným parčíkem za městem u hlavní silnice, kde byl náš spánek opět narušen kropicím zařízením. Už bych si měla zvykat.
Den desátý 22. srpna – Koupání v Ženevském jezeře
Přesun do Lyonu byl ještě v pohodě, ale následný vlak do Ženevy už byl narvaný k prasknutí. Celou cestu jsme strávili na výklopných sedačkách v uličce a byli rádi i za ně. Odpoledne po příjezdu na místo jsme zjistili, že naše obavy z vysokých švýcarských cen byly oprávněné. Že je Švýcarsko obecně drahá země, to jsme věděli, ale všechno bylo dvakrát dražší než třeba Francie. Přítel trefně poznamenal: „Právě jsem za záchod zaplatil tolik, jako za oběd v menze.“
Navíc jsem o nějaké peníze přišla i ve směnárně, kde byl od částky vyšší než deset eur (kurz s frankem zhruba jedna ku jedné) poplatek čtyři franky. To mi ovšem úředník pochopitelně neoznámil. Zvažovala jsem, zda si vyměnit 10 eur nebo 15, nakonec se rozhodla pro 15, za což jsem obdržela kolem 11 franků. Přítel si měnil 10 eur a dostal 10 franků. To se vyplatí. Kdyby mi to dědek řekl, vyměnila bych si peníze nadvakrát.
I tady v horách (ostatně pak i v celém Švýcarsku) je pěkné vedro, šli jsme proto na procházku k Ženevskému jezeru podívat se na ten jejich slavný vodotrysk a vykoupat se. Neměla jsem plavky, proto jsem do jezera vlezla ve spodním prádle a tričku. Příteli se to nelíbilo, všem ostatním ano.
Po vykoupání jsme zamířili do centra města, ale bohužel jsme v celé Ženevě nebyli schopni najít jediný obchod s jídlem. Zato spousty obchodů se šperky, oblečením a nepotřebnými předraženými krámy. Historické centrum bylo nicméně celkem pěkné, vyfotili jsme si katedrálu a vydali se nazpět.
Nocleh jsme si tentokrát našli mezi vinicemi ve vesnici Gland blízko Ženevy. Jestli víno bude chutnat stejně dobře jako samotné hrozny, bude letošní úroda stát za to.
Den jedenáctý 23. srpna – Ze Švýcarska přes Lichtenštejnsko do Rakouska a zpět
Ráno se nám k naší radosti podařilo objevit supermarket, mohli jsme konečně za celkem rozumné peníze doplnit zásoby a pokračovat směr Lausanne, Bern a Curych. Projeli jsme prakticky celé Švýcarsko, příroda je tu opravdu nádherná, ale ani jsme neměli potřebu vystupovat z vlaku.
Přímo do hor je to daleko a pokud má být Ženeva nejhezčím švýcarským městem, zbytek jsem vidět nemusela. Navíc platí heslo „bez peněz do Švýcarska nelez“. Jakmile lidé zjistili, že tu nechceme utratit tisíce, hned se k nám chovali přezíravě a chtěli, abychom rychle vypadli.
Nakonec jsme dojeli úplně na východ Švýcarska a navštívili Lichtenštejnsko. Z hraničního Buchsu trvá cesta do Vaduzu místní lokálkou asi čtyři minuty na závěr jsme si výlet protáhli do rakouského Feldkirchu. Potom hurá zpět do Švýcarska k Bodamskému jezeru.
Mně se tu líbilo, chtěla jsem tu přenocovat, ale bohužel tu byly buď placené kempy nebo nepřístupné rákosí. Vrátili jsme se proto kus zpět do vesnice Mörschwil, kde přítel viděl pěknou louku na postavení stanu. Louka to byla super, až na enormní množství komárů a na to, že nám na stan celou noc padaly žaludy.
Den dvanáctý 24. srpna – Malá šikmá věž v Pise
Vyrazili jsme přes St. Gallen do Curychu a odtud do Milána. Bohužel průvodčí, něco mezi panem Kopfrkinglem a hlavním záporákem z Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, nám úlisně oznámil, že pokud chceme překročit hranice, musíme si připlatit za rezervaci.
Vlak byl bez příplatku jen na vnitrostátních trasách, a to jak ve Švýcarsku, tak v Itálii, ale pokud přejezd hranic se musí zaplatit. Původně to vypadalo na 5 eur pro každého, pak možná na 50, průvodčímu bylo blbě rozumět. Nenapadl nás slušný způsob, jak ho poslat někam, tak jsme mu řekli, že raději vystoupíme na poslední švýcarské stanici. Zbytek pak dojedeme nějakými bezpříplatkovými místňáky.
Rozdíl v kvalitě, vybavení a zachovalosti švýcarských a italských nádraží byl patrný na první pohled, ale Italům je nutné přičíst k dobru to, že kromě největších měst byly všude zadarmo záchody, většinou moderní a hlavně čisté. Využila jsem pauzu při čekání na další vlak k umytí hlavy v umyvadle a vysoušení vlasů pod sušákem na ruce. Skoro nikdo tu nebyl, nemělo to komu připadat divné a aspoň na mě tentokrát nikdo nepřivolal ochranku.
Trochu jsme se zdrželi v Miláně, kde jsme se museli dostat z nádraží Plaza Garibaldi na Centrale, ale ještě jsme chytili vlak do Pisy, kam jsme dorazili v půl jedenácté večer. Navzdory společenskému životu dlouho do noci Italové kupodivu na všech nádražích zavírají úschovny už v devět, museli jsme proto k šikmé věži jít i se zavazadly. Naštěstí to nebylo daleko a už opadla největší vedra.
Přítel upozorňoval, že místní nemají rádi, když turisté dojdou k věži a hlasitě dávají najevo, jak je fakt šikmá. To se mi nestalo, její náklon znám z fotek, ale dost mě zaskočilo, jak je mrňavá. Čekala jsem fakt věž, která bude čnít nad ostatní domy, ale ona je sotva vysoká jako naše bytovka.
Ve dvě ráno jsme chtěli pokračovat vlakem na jih a vyspat se v něm, ale málem jsme nenašli místo ani v uličce. Navíc přes nás šestkrát (!) přeskakovala tam a zpátky jakási protivná baba, která se zjevně nemohla rozhodnout, na kterém konci vlaku se jí bude lépe stát. Raději jsme vystoupili hned na příští zastávce v Livornu a noc přečkali pod širákem v parku u nádraží.
Den třináctý 25. srpna – Prázdniny v Římě
Ráno jsme hned pokračovali do Říma. Bohužel bylo pořád děsné horko, vůbec jsme neměli sílu chodit po městě pěšky. Ze své předchozí návštěvy jsem si pamatovala, že všechny hlavní památky jsou podél trasy autobusu 164, který jede přímo od nádraží.
Pochopitelně si nekupujeme lístky, nechce se nám je shánět a do narvaného busu by se stejně žádný revizor nevešel. Autobus má navíc nějaké technické potíže, trvá snad půl hodiny, než konečně vyjede.
Cesta autobusem nebyla tak jednoduchá, jak jsem předpokládala. Zastávky byly hlášeny jen příležitostně, názvy neodkazovaly na žádné známé objekty a já se vůbec nedokázala zorientovat.
Když už jsme jeli dost dlouho a pořád nenarazili na nic, co bychom poznali, raději jsem navrhla vystoupit a aspoň ke Koloseu dojít podle šipek. Vzhledem k vedru a velkým frontám jsme ani nešli dovnitř, raději se usadili v blízké restauraci a dali si pizzu. V centru Říma pizza za šest eur? To není špatné.
Po obědě jsme opět chytili bus 164 a dojeli k chrámu sv. Petra. Až tady mi došlo, že jsem se svou navigací byla úplně mimo, protože daný autobus spojuje dvě římská nádraží, ale my jsme kdysi bydleli u toho druhého a trasu jezdili z opačného směru. Proto se mi teď všechno zdálo divné a nemohla jsem se zorientovat, kde se právě nacházíme.
I v Římě se nám nakonec podařilo sehnat mapu až ke konci dne v naprosto zapadlém informačním centru. Aspoň jsme ale díky ní našli fontánu di Trevi.
Den čtrnáctý 26. srpna – Viděl Neapol a zemřít
Říkali jsme si, že poznáme pravou Itálii, která se podle jedné mé kamarádky nachází od Říma na jih. První ranní zastávka byla hned v Neapoli, ale hned po východu z nádraží jsme se s přítelem vyděsili, že celé město vypadá jako jedna velká skládka, a rozhodli jsme se rychle pokračovat dál, jen co si nakoupíme.
Obchod vypadal stejně špinavě jako zbytek města, v uličce mezi regály stály bedny s volně se válejícím syrovým masem a mně se nešťastnou náhodou podařilo při natahování pro minerálku dost nešikovně říznout o ostrý okraj police.
Ani to nebolelo, ale rána byla překvapivě hluboká, krve jak z vola a já myslela jen na to, že v téhle špíně určitě něco chytnu a ten palec mi do večera zčerná a odpadne. Ani jsem si ho nemohla strčit do pusy, abych nekrvácela na podlahu, protože bych kromě otravy krve dostala i otravu žaludku. Použila jsem veškerou dezinfekci, co jsme měli, a doufala, že přežiju.
Rychle jsme se vrátili na nádraží a po prohlídce mapy a jízdních řádů rozhodli, že pojedeme do Tarentu, teď už nepříliš známého a nepříliš navštěvovaného města úplně na jihu, které přítel znal z nějaké počítačové hry. Vlak byl docela prázdný, dospávali jsme a čtyřhodinová cesta utekla jako voda.
V současné době bohužel v Tarentu vůbec nic není, snad jen vcelku impozantně přeplněný přístav. Chtěli jsme si aspoň zajít na oběd, ale italští číšníci se zrovna nepřetrhnou. V jedné restauraci jsme napřed velice dlouho čekali na lístek, pak se přišli zeptat na pití, po několika minutách, aniž by donesli to pití, se teprve přišli zeptat na jídlo.
Na moji objednávku číšník vcelku bez zájmu řekl, že špagety už nemají a mořské plody že taky nejsou. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla buď špagety s mořskými plody, nebo špagety s čímkoliv, nebo mořské plody s jakýmikoliv těstovinami, se můj široký výběr rázem dost smrskl. Číšník však snahu neprojevil a ještě se tvářil otráveně.
Zvedli jsme se a odešli jinam, aniž bychom pochopitelně nechávali peníze za stále nedonesené pití. V další restauraci obsluha sice vypadala přívětivěji, ale kvůli poněkud vyšším cenám jsme si chtěli dát jen pizzu, která jediná byla za rozumné částky.
Bohužel pec na pizzu roztápějí až ve tři a bylo teprve půl druhé. Tarentští restauratéři na nás moc nevydělali. Respektive teda nic, protože jsme další podniky raději nezkoušeli a vydali se vlakem zpět na sever, tentokrát podél východního pobřeží.
Po pár hodinách jsme dorazili do Bari, univerzitního města a jednoho z nejmalebnějších míst, které jsem v Itálii navštívila. Zamířili jsme od nádraží rovnou k pláži, kde jsem zanechala unaveného přítele a vyrazila sama do centra. Itálie je báječná země na zvednutí sebevědomí. Pořád mě někdo zdravil, chválil bůhví co, dával přednost nebo něco nabízel. Samozřejmě jsem si uvědomovala, jak vypadám po dvou týdnech na cestě, v zaprášeném oblečení a nenamalovaná, ale stejně mě italské lichotky přimějí se usmívat a zlepší náladu.
Druhá věc na zlepšení nálady je pak návštěva italského lahůdkářství. Jen mám problém, abych neskoupila všechno, co mají. V tomto případě jsem si vzala jen pořádný kus buvolí mozzarelly, kus dalšího sýra a dvě bagety na večeři a snídani. Vždy mě překvapí, jak málo tady za tolik úžasných, jedinečných, čerstvých a kvalitních věcí platím, v tomto případě to bylo jen něco málo přes pět eur.
Jinak je centrum Bari historické, malebné, s uzounkými uličkami, kde mají problém se vyhnout dva lidi, potkání skútru pak je vyloženě o zdraví. Trochu jsem se tam zamotala a bála se, že kdyby mě někdo znenadání zatáhl do nějakých dveří, už mě nikdy nikdo nenajde. Naštěstí jsem se záhy dostala k moři a podél nábřeží se vrátila zpět na pláž.
Nocovali jsme na molu, abychom nemuseli stavět stan přímo na pláži a neměli ho plný písku. Překvapivě už byla v noci od moře celkem zima, foukal silný vítr a hlavně mě zase neskutečně žrali komáři.
Den patnáctý 27. srpna – Ztracená peněženka a krásné Benátky
Hned ráno jsme se vydali na nádraží a chtěli pokračovat do Benátek. Bohužel ve vlaku nefungovala klimatizace, bylo horko a strašně vydýchaný vzduch. Dělalo se mi z toho špatně a měla jsem hlad, tak jsme se rozhodli vystoupit v Anconě, dát si pauzu a dál pokračovat později. Vzápětí jsem ale při prohledání tašky zjistila, že nemám peněženku. Buď si ji přivlastnil někdo z naštvaných spolucestujících ve vlaku, nebo mi musela vypadnout při stěhování mezi přecpanými vagony, případně už v Bari na nádraží.
Šla jsem to hlásit na policejní služebnu na nádraží, kde jsem napřed půl hodiny čekala, než se mě někdo ujal, a pak rukama nohama vysvětlovala, co se mi stalo. Jeden z policistů naštěstí uměl trochu anglicky a navíc mi pomáhal tlumočit kluk Vladimir z Ruska. Policista se mnou sepsal hlášení a dokonce zavolal na nádraží do Bari, jestli se tam peněženka nenašla. Když zjistil, že jsem v ní měla jen asi třicet eur, ISIC a kartičku pojišťovny, nechápal, proč to hlásím, když jsem nepřišla o kreditní kartu.
Naštěstí jsem většinu peněz měla zahrabanou v batohu a do peněženky dávala vždy jen částku k okamžité útratě, ale stejně to naštvalo. Nejvíc mě mrzela ztráta peněženky, neboť to byla má oblíbená malá cestovní, se kterou už jsem projela půl Evropy.
Do Benátek jsme dorazili kolem osmé večer a rovnou se vydali na noční prohlídku města. I přes pozdní hodinu tam bylo celkem dost lidí, jsem ráda, že jsme se tam nemuseli motat ve dne. Snažili jsme se jít podle šipek směrujících k Plaza San Marco, ale šipky byly dost neurčité a nacházely se hlavně v místech, kde nebyly moc třeba, zatímco na křižovatkách chyběly. Kvůli četným kanálům jsme navíc dost bloudili sem tam a hledat mosty.
Nakonec jsme přeci jen došli k cíli. Na hlavním náměstí ještě pořád otravovali prodavači kýčovitých různobarevných blikajících blbostí, které nepochopitelně nazývali suvenýry. Jinak se mi v centru města moc líbilo. U spousty restaurací hrála živá hudba, takže mám Benátky spojené s tancováním tanga za poslechu známých melodií u Canalu Grande. Jediná věc, která kazila dojem, byl opravovaný Most vzdechů spojující soudní síň s vězením, který byl celý i s přilehlou budovou zakrytý reklamou na L’Oréal. Protože vy za to stojíte.
U Canalu jsem (opět!) našla na zemi mapu Benátek, mohli jsme se aspoň trochu zorientovat, kde jsme a kudy jsme procházeli. Zpátky k nádraží jsme se vydali jinou cestou, abychom prozkoumali ještě další část města, ale opět to bylo spíše bloudění jen zhruba přibližným směrem, protože ulice nebyly značené a nákresu na mapě odpovídaly jen velice přibližně.
V centru nebylo kde přenocovat, odjeli jsme proto vlakem na pevninu na nádraží Venezia Mestre a spacáky si rozložili na konci jednoho vzdáleného peronu. Kolem nás sice celou noc jezdily vlaky, ale kupodivu ani příliš nerušily. Kupodivu se nám za celou nikdo nepokusil nic ukrást, ani se k nám nikdo nepřibližoval. Asi se nás bezdomovci báli víc než my jich.
Den šestnáctý 28. srpna – Zastávka v Mnichově a u prarodičů
Přejeli jsme sever Itálie a přes Rakousko do Mnichova, kde jsme byli už ve tři odpoledne. Po krátké procházce městem, na kterém je všude vidět jednak německá spořádanost a uklizenost, jednak množství peněz, kterými Bavorsko oplývá, jsme se rozhodli zajet podívat k mým prarodičům do západních Čech. Cesta z Mnichova trvá asi čtyři, takže to není velká zajížďka, a za vanu plnou horké vody a pohodlnou postel nám to stálo.
Den sedmnáctý 29. srpna – Přes Bavorsko do Rakouska
Ráno zpět do Mnichova a odtud dál do Rakouska. Dojeli jsme do Linze, ale přítel se nechtěl jít do města vůbec podívat, tak jsem vyrazila na krátkou túru sama. Navzdory mému přesvědčování a několika nalezeným parkům přítel nechtěl spát ve městě, proto jsme se jen místním vlakem přesunuli do nějaké vesnice u českých hranic a postavili stan kousek od zastávky u kopy sena.
Den osmnáctý 30. srpna – Napříč Rakouskem do Bratislavy
Další den už jsme byli oba dost unavení a nechtěli výlet příliš prodlužovat, proto jsme vynechali všechna rakouská města po cestě, dokonce i Vídeň. Já tam už byla dvakrát a přítele příliš nezajímala. Odpoledne jsme dorazili do Bratislavy, kde jsme pak trávili čas do posledního vlaku směr Česko. Nádraží je fakt hrozné, já být Američan, připadám si, že jsem se opravdu ocitla ve filmu Eurotrip.
Samotné centrum je pak sice malé, ale už upravené a hezké. Jen je Bratislava překvapivě drahá, káva stála víc než v Mnichově na nádraží. Navíc je město dost roztahané a nádraží je daleko, museli jsme dělat časté odpočinkové zastávky.
Den dvacátý 1. září – Z Brna přes Rakousko do západních Čech
Protože nám ještě platila jízdenka, rozhodli jsme se ji každý využít pro cestu domů. Bohužel ale jízdenku nelze využít pro cestování zemí, kde máte trvalý pobyt, takže přítel jel přes Slovensko a já přes Rakousko a Německo. Ještě jsme spolu dojeli do Vídně, odkud pak Marek pokračoval do Bratislavy a Žiliny a já přímým vlakem do Mnichova.
Chtěla jsem se ještě zastavit v Salzburku, ale dost pršelo a samotné se mi do města nechtělo, dojela jsem proto rovnou do Mnichova. Vlak do Prahy bohužel vůbec nenavazuje, musela jsem na nádraží čekat snad tři hodiny a jediné přijatelné vcelku teplé místo byl Burger King. Koupila jsem si hamburger za euro, abych před sebou měla tác a vypadala jako seriózní zákazník, a krátila si dobu čekání čtením druhého dílu Bídníků.
Poznámka z roku 2022
Při zpětném čtení si říkám, jak jsme byli mladí a hloupí. Většinu měst jsme projeli z rychlíku a neměli ani šanci si je pořádně užít. I když teda se studentským rozpočtem 10 eur na den je to užívání z podstaty věci trochu omezené.
Kdybych na podobnou cestu jela znovu, pojala bych ji méně rozmáchle a mnohem pomaleji. A vzhledem ke svému věku bych se rozhodně každou noc chtěla vyspat. Ne nutně v ho(s)telu, stan mi pořád přijde fajn, ale stavěla bych ho v místech, kde opravdu můžeme nerušeně spát.
Ve spoustě měst, která se mi během této cesty příliš nelíbila, jsem od té doby byla znovu a užila si je mnohem víc. Například podzimní Paříž nebo zimní Barcelona byly kouzelné. Klíčem k úspěchu jsou tři věci:
- Správná roční doba – nemám ráda horko a v létě už na jih prostě nepojedu.
- Dostatek času na prozkoumávání všeho zajímavého, ideálně s přiměřeným rozpočtem.
- Vhodný společník, který má rád výletování po městech.