Svanetie je historický region u severozápadních hranic Gruzie. Celá oblast leží v pohoří Kavkaz a nachází se zde nejvyšší kavkazský vrchol Šchara (5 193 m) a neméně známý dvojvrchol Ušba (4 710 m). Je ideálním místem nejen pro „vysokohorské horolezce“, ale i pro docela nenáročné treky a hiking.
Jak se do Svanetie dostat
Centrem Svanetie je městečko Mestia, odkud se vyráží na výpravy do všech směrů. Do Mestie jsme se dostali z letiště v Kutaisi maršrutkou (místní minibusy) od společnosti Georgian bus za 40 lari (1 lari = 11 Kč).
Soudím, že jet místní hromadnou dopravou z autobusového nádraží v centru Kutaisi by mohlo být o něco levnější, ale my tentokrát dali přednost pohodlí přímého spoje navazujícího na přílet letadla.
Vesnice Ušguli
Naším hlavním cílem byla ale až vesnice Ušguli ležící pod Šcharou. Z Mestie je to neuvěřitelně rozbitou lesně-polní cestou 45 kilometrů, autem jsme to jeli tři hodiny. Z toho si udělejte obrázek, jak ta cesta vypadá.
Nechtěli jsme čekat, jestli náhodou nenarazíme na nějakou levnou maršrutku, nechali jsme se proto přesvědčit taxikářem, že nás tam za 50 lari na osobu odveze. Cena zahrnovala i zpáteční cestu, my ovšem šli zpátky po svých.
Během odpoledne už jsme jen napakovali zásoby, prohlédli si okolí vesnice, za vesnicí postavili stan a šli poctivým spánkem sbírat síly na následující putování zpět do Mestie.
Svanetie je jednoduše krásná. I přes velkou nadmořskou výšku jsou kopce zatravněné a sytě zelené, pasou se na nich krávy a koně a především se po nich pohodlně chodí. Šli jsme pomalu, nikam nespěchali a první den tak ušli asi jen 16 kilometrů.
V noci nás přepadla bouřka, měla jsem chvílemi docela strach, aby nám neuhodilo do stanu nebo na nás nespadl strom. Naštěstí stan vydržel, ani do něj nenateklo. Přes den jsme měli na počasí neuvěřitelné štěstí, prakticky celou dobu jen přiměřeně svítilo slunce, teplota asi 25 stupňů. Prostě příjemná letní vycházka.
Vesnice Khalde
Cestou jsme se stavili na pivo ve vesnici Khalde, kde nám majitel obchůdku vyprávěl, jak se žije ve Svanetii. Například v roce 1987 napadlo 9 metrů sněhu a celou zimu se prakticky nedostali z domu, natož aby se po cestě někdo dostal k nim.
Vesnice Zegdani
V další vesnici Iprali nás na pivní zastávce oslovil 55letý Jaba. Poté, co probral klasická témata, jako odkud jsme a jak se nám putuje, nás pozval do své rodné vesnice Zegdani, dva kilometry od hlavní cesty. Mají se ženou pěkný guesthouse, bohužel úplně mimo turistické trasy a propagují ho jen tak, že Jaba u cesty odchytává jednotlivé poutníky.
Nejprve jsme dostali oběd, byl nám nabídnut nocleh, pak jsme šli na prohlídku Jabových pozemků a ukázal nám průsmyk do Lentechi v jižní Svanetii. Samozřejmostí pak byla večeře, snídaně a jídlo na cestu. I když si o peníze neřekli, dali jsme jim za nocleh dohromady 50 lari.
Jaba byl neuvěřitelně zvídavý. Ptal se i na celkem netradiční otázky jako kolik hostů budeme mít na svatbě (ve Svanetii je prý běžně 400–500 lidí, což je asi dvakrát víc, než obyvatel celého regionu), kolik měsíčně platím za mobilní tarif nebo jestli v Česku doktoři dělají dobré operace srdce.
Prý bychom u něj měli zůstat alespoň měsíc, abychom se pořádně poznali. Naučí nás svansky a my jeho česky. Slibuji, že možná příští rok.
Královsky nás celou dobu hostili. Kromě mouky a cukru, co kupují na zimu, jsou prý soběstační, mají asi čtrnáct krav a z mléka od nich vyrábějí matsoni (něco jako naše kyška) a sýr, což jsme viděli i naživo. Čerstvý chutná jako ta nejlepší mozzarela, pak se nechá zrát ve slaném nálevu, až se změní v příbuzného fety.
Rovněž nám byl nabídnut borůvkový „kompot“, ale na rozdíl od toho našeho to byla spíš silná a sladká borůvková šťáva s několika kuličkami. Chléb a chačapuri pečou samozřejmě rovněž vlastní.
Třetí den putování už jsme k večeru dorazili do Mestie. Po posledních 15 kilometrech na asfaltu jsme měli tak odrovnané nohy, že jsme zapadli do guesthousu u Mariny rovnou u hlavního náměstí. Ukecali jsme nocleh na 50 lari za pokoj.
Jezera Koruldi
Navzdory tomu, že jsem se na horské putování původně příliš netěšila a jsem spíše městský člověk, mě Svanetie naprosto okouzlila. Proto jsem souhlasila, že zůstaneme o den déle a vyrazíme na jednodenní trek k jezerům Koruldi nad Mestií.
Převýšení je téměř 1 400 metrů, cesta stoupá místy hodně prudce, případně se neznatelně ztrácí v lese. Naštěstí nám celou dobu dělali společnost dva psi, kteří jako by věděli, kam máme namířeno, a neomylně šli pořád po stezce. Stačilo je tedy následovat.
Méně příjemné bylo, že v tento jediný den počasí nebylo příliš příznivé. Mraky byly od rána hodně nízko a jak jsme začali stoupat do kopců my, stoupaly i mraky.
Prakticky celou dobu jsme tak šli jakoby v mlze a místy dost pršelo. Nahoře u jezer bohužel také, takže máme poněkud smutné a zamžené fotky. Podle Googlu by to u jezer jinak bylo moc pěkné.
Z Mestie se jinak dá jít k vesnicím Čvabiani nebo Žabeši, případně opačným směrem do Mazeri kolem ledovce pod Ušbou.
Praktické tipy pro cestu do Svanetie
Výběr trasy
Pokud chcete jít pěšky trasu Mestia–Ušguli, jděte raději z Ušguli do Mestie. Předně v Mestii můžete lépe smlouvat cenu za odvoz než v Ušguli, kde budete odkázáni na libovůli řidičů. A co mně přijde možná ještě důležitější: z Ušguli je to více z kopce 🙂
Jídlo a zásoby na cestu
Nemusíte si s sebou brát moc zásob. V každé vesnici se dají koupit chačapuri (placky plněné sýrem), kubdari (stejné placky, jen plněné kořeněným hovězím masem, místní specialita), případně chléb a sýr. Pivo, víno a čača (gruzínská pálenka) jsou samozřejmostí. Vodu klidně pijte z horských pramenů, když můžou krávy, co byste nemohli vy.
Ruština
Naučte se před cestou pár základních vět rusky, jinak si s místními moc nepopovídáte (pokud tedy nemluvíte gruzínsky nebo svansky). Byla by to škoda a připravilo by vás to o spoustu zážitků. Stačí základy, jako odkud jste, jak se vám líbí v Gruzii, že něco chcete nebo nechcete, kolik to stojí a kde najdete maršrutku do [libovolné město].
